COOLna

Co ještě jste teď v Austrálii zaznamenal nového?
Viděl jsem zajímavé věci, co s sebou přinesla ta covidová doba. Hodně se tam omezuje servis, takže hromada restaurací praktikuje, že si objednáváte pomocí QR kódu. Už se nenosí menu ke stolu, protože tam trpí nedostatkem personálu, často se tedy stává, že si objednáváte u pultu a v lepším případě vám to někdo aspoň donese. Záleží na tom, jaká restaurace to je. Ten servis, co my praktikujeme tady, že přijde číšník a obslouží vás, to už je dneska věc, která je vymezená pro ty dražší podniky, v normálních hospodách už se všechno objednává na baru. A absolutně nikdo si nestěžuje.

Dokonce jsme byli v hospodě, kde měli přímo na menu napsáno: „Být v gastronomii je tvrdá práce a těch lidí je málo, tak se chovejte slušně k těm, kteří sem přišli dělat.“ Tedy buďte rádi, že tady je vůbec někdo, jinými slovy. Což je smutná pravda.

Jak to přijímají hosté?
Zrovna Austrálie nebo anglosaský svět vůbec má v těchto věcech myšlení takové nekomplikované. Oni pochopí, že nejsou lidi, přijmou to jako fakt a adaptujou se na to. Zatímco my máme ve zvyku si stěžovat, že to není tak, jak jsme si přáli. To je celkem velký myšlenkový rozdíl.

A další nové věci v oboru?
Je hromada zajímavých konceptů, restaurační scéna šla strašně nahoru, speciálně ve velkých městech, jako je třeba Sydney. Tam je vidět, že do toho jdou velký peníze a dneska už tam jsou veškerý koncepty, který my známe tady, ta nabídka je nekonečná. Je to o hodně dražší, než to bylo, což je i tam daný souběhem věcí, který tu industrii celou ovlivňujou – jsou relativně vysoký minimální mzdy, který tu cenu ženou nahoru. Ale je tam na trzích vidět, že lidi mají prachy a nebojí se je utratit.

A úplně největší gastroprozření pro mě bylo, když jsme se zastavili na dva dny v Singapuru, což je úplný ráj, protože Asie má úplně jinou mentalitu než Evropa. Tam lidi považují práci za absolutně normální věc, ne za něco, co je vytrhuje od jejich privátního života. Takže tam se maká, tam je lidí spousty a dobrých restaurací je tam neuvěřitelné množství.

Promítá se vám nedostupnost surovin a zdražování do jídel?
Samozřejmě, prostě sháníme, kde se dá. Věci jsou dražší, naštěstí tu kuchyň děláme tak, že ty peníze umíme nějak vyvařit. Ale koho by před dvěma lety napadlo, že za hamburger někde dáte bez mrknutí oka 350 korun? Ceny půjdou nahoru a všechny ty kecy, co jsme poslouchali během covidu, jak máme mít polštář, a jak stát pomůže, tak nikdo nikomu nepomáhá. Ale je to dobře, protože prostě ty prachy na to nejsou. Těžko říct, jak to dopadne.

Má to východisko…?
Nesmíme tak koukat na televizní zpravodajství, které už třetí rok vypadá jako černá kronika, ona ta krize zase není tak strašná. Člověk tak jako tak musí řešit každodenní věci a kdybychom nemuseli brutálně řešit dostupnost surovin a jejich ceny, tak by to bylo úplně v pořádku. A pořád je dost lidí, kteří mají dost peněz. Je to jen o tom, že normální informace nejsou k mání, všechno frčí na katastrofách. A vlastně si myslím, že jsme v tom problému vlastně spravedlivě, protože jsme se ještě nerozhodli, jakou bychom tu republiku a ekonomiku vlastně chtěli mít. Začali jsme to vyžírat moc brzy, za covidu obzvlášť, úplně neuvěřitelně a nekoncepčně.

Chybí plánování a předvídavost?
Jak říkají Angličani, důležitých je pět P: Proper – Planning – Prevents – Poor – Performance… Prostě kšandy a pásek k tomu, to je dobrá životní strategie. Jak jsem několikrát uvedl v té své biografii – největší průser začíná větou, že to bude dobré. A ono také třeba ne. Teď jsem si to zopakoval na dovolené – moje žena je bohém, takže já to s naivními představami nějak naplánoval, ale nechal jsem to na poslední chvíli – a najednou jsme přijeli někam, kde jsme vlastně vůbec být nechtěli. Chyby zaviněné mj. lehkomyslností jsou pořád stejné, a pořád drahé. Prostě nemyslíš, zaplatíš. Holt někdo furt musí zajišťovat krytí, a to vás naučí ta práce, kterou děláme my. Protože co si neuděláme, nemáme. Je to nemoc z povolání.

Víme, co se děje tady po volbách – to je systém, který je hrobem České republiky. To, co nám ve finále zlomí vaz, je to, že nejsme schopni se rozhodnout a radikálně řešit věci, o kterých víme, že nefungují. Chybí odvaha spravit střechu a základy, nebo to zbourat a postavit to znova. Nejsme schopni vydefinovat, co je špatně, a tu věc celou zgruntu spravit. Což už není moc vánoční povídání…

Jednou provždy musíme zapomenout na pohádku o hloupém Honzovi, jen když se podíváme do gastronomie, tak je to jednoznačné – za to, jak se to změnilo, vděčíme cizincům, co sem přišli v devadesátkách, ti stáli u zrodu té pravé změny. To jsou lidé, kteří to sem přivezli, není to tak, že bychom si my jako osvícení myslitelé vymysleli všechno sami. Prdlajs. A je to tak v pořádku a vždycky to tak bylo – tovaryš dostal ten pingl, máma mu svázala buchty a šel do světa…

Proč se nepodařilo navázat na to dobré, co už tu bylo?
Nikdo nikdy nebude schopen spočítat, vyjádřit, a dneska už ani vyslovit, co všechno tu komanči napáchali. Na druhou stranu, třeba si za to můžeme sami, že tu byli takhle dlouho, pánbůh ví… Zrůdnost toho režimu byla neuvěřitelná, a s lidma se za socíku fakt nepárali – oproti dnešku. Moje máma byla podle dnešních parametrů samoživitelka jako víno, nikdo jí nic nedal; dneska jí je 97 a kouká jako blázen, co všechno se považuje za samozřejmost. Lidi vůbec neumí pracovat s tím, že něco nefunguje a myslím si, že neberou svůj život příliš vážně. Možná proto, že je pohodlnější nechat si nakukat, že se o vás někdo postará. Že to někde někomu sebere, aby to mohl dát vám.

Špatně se vám na to kouká…
Jak se tady hospodaří, je k nevíře, proto je tady život strašně drahý – protože se peníze utrácejí za věci, které v tomto kontextu vůbec nefungují. Stát je úplně odtržený od reality. Furt se rozdává a rozhazuje a všichni mají pocit, že se nic neděje. Přitom by to mohlo být tak jednoduché, mělo by platit, že zákony jsou jen lepší praxe a rodina je základ státu. A stát by měl jednoduše fungovat a hospodařit jako rodina.

Zdeněk Pohlreich