COOLna

Mluvil jste o tom, že člověku je nejlépe v houfu, a v knize k tomu dodáváte, že když se lidé bojí, potřebují se semknout. Lockdown během koronavirové pandemie tedy pro nás z hlediska zvládání emocí nebyl úplně šťastným řešením.

To se ví, že nebyl. Protože vědci nemohli po skončení tohohle experimentálního období lidem ustřihnout hlavu a prozkoumat ji, udělali v nedávno vydané studii alespoň pokus na mravencích. Zjistili, že když mravence izolujete, během několika dnů mu jde do háje imunita a kazí se mu všechny protistresové mechanismy. Už izolace sama o sobě byla pro lidi škodlivá a k tomu si ještě připočtěte všechen ten strach. Znáte termín infoderma?

Neznám.

Tak se aspoň poučíte. Infoderma je psychopatologická situace, kdy je každý z nás zaplavován naprosto nefiltrovaným objemem informací. Během pandemie se k nám dostávaly páté přes deváté, některé byly pro, jiné proti a ani experti se v nich nedokázali pořádně orientovat. Z médií jsme byli bombardovaní numery, kterým nerozuměli ani odborníci. Do toho jsme byli svědky pomateného chování pana ředitele zeměkoule, který ráno řekl, že bude pršet, a odpoledne prohlásil, že déšť nepřijde, protože ho zakázal. Není divu, že nás tohle všechno vrhlo do takové nejistoty.

Na druhou stranu zdůrazňujete, že jediná jistota je smrt a že bychom se s nejistotou měli smířit. Proč je tedy pro většinu z nás přijetí nejistoty tak těžké?

Psychologové se před víc než padesáti lety víceméně shodli, že to, co člověk považuje za optimální způsob bytí na tomto světě, je pocit bezpečí a jistoty. Mozek je ale bohužel systém, který si nikdy neřekne, že si může dát nohy na stůl. Mozek neustále číhá, odkud co přijde, a když se náhodou žádné nebezpečí neobjevuje, tak začne slyšet trávu růst. Když se budete tři dny povalovat bez jakéhokoli stimulu a odnikud se nevyrojí žádný tygr, který by vás ohrožoval, tak uvítáte nějaký blbý film, kde po sobě lidi střílejí. Mozek totiž potřebuje trénovat.

Naši prapředkové v africké savaně měli tři druhy nepřátel – přírodu, predátory a sousedy. Přírodě jsme dali zahulit a možná ji úplně zničíme. Z predátorů zůstaly možná tak nějaké infekce a tím to končí. Se sousedy nevedeme války už několik desetiletí. Ohromně nás dneska ale trápí mezilidské vztahy a zločiny, které pácháme sami na sobě. Nemusíme se sice děsit šavlozubého tygra, ale zároveň se bojíme vlastní nedostatečnosti, třeba toho, že nejsme dost dobří v hodu oštěpem. A dostává nás to do stejného poplachu jako kdysi ti predátoři.

psychiatr Radkin Honzák