COOLna

Ve Velké Británii poměrně nedávno uznali zákonem, že dvě velké skupiny bezobratlých živočichů – desetinožci (tedy krabi, humři, krevety) a hlavonožci (chobotnice a olihně) – bolest cítí. Proto je také zahrnuli do rámce Zákona o welfare zvířat. Jak na to přišli? Využili k tomu osmibodové kritérium vnímání/citlivosti živočichů vůči bolesti, které kromě přítomnosti nocireceptorů a reflexních reakcí bere v potaz i další věci.

Třeba jestli má nervový systém vyspělý natolik, aby jeho mozek dokázal komunikovat se zbytkem těla. Jestli si živočich utržené zranění nějak ošetřuje. Zdali se takový živočich – když ho položíme na rozpálenou pánvičku (to je prosím jen ilustrativní příklad pro vyvolání bolesti) – uklidní a přestane bolest cítit, když mu pak podáme silná sedativa. Případně jestli se u něj v budoucnu po traumaticky bolestivém zážitku projeví nějaká proměna v motivaci, tudíž jestli i napodruhé sám na tu rozpálenou pánev dobrovolně vleze.

Když zkusíme oněch osm kritérií vnímání bolesti aplikovat na hmyz, nejsou výsledky úplně jednoznačné.

Londýnští badatelé zjistili, že různé skupiny hmyzu reagují různě, a síla jejich reakce se mění v závislosti na řadě okolností.

Například čmeláci si v laboratorních experimentech velmi přesvědčivě vybírali, že půjdou raději mlsat sladkou vodu na studené podložce, než na vařící, která by je mohla zranit. Ale stačilo vodu na vařící podložce ještě víc osladit, učinit ji tím ještě o něco víc pro čmeláky lákavější, a vydávali se na ni i navzdory bolesti.

Podobně sebevražedně si počínali octomilky, podle toho, zda byly najedené, nebo hladové. Ty nakrmené si počínaly opatrně.

Ve výsledku se podařilo rešerší předchozích studií zjistit, že mouchy a švábi splňují šest kritérií z osmi. To je velmi silný argument pro potvrzení toho, že bolest cítí.

Ostatně, i ty již schválené chobotnice a olihně z osmi kritérií naplňují jen sedm. Včely, vosy a mravenci splňují čtyři kritéria, zatímco motýli, můry, cvrčci a kobylky jen tři. Brouci, asi nejpočetnější skupina hmyzu, splňují pouze dvě kritéria.

Ale je to spíš artefakt toho, že na výzkum jejich bolestivosti se zatím nikdo moc nezaměřoval.

Takže? Zdá se, že se pomalu ale jistě přibližujeme poznání o tom, že hmyz – minimálně některé jeho řády – bolest opravdu cítí. A že ji cítí stejně jako živočichové, které už před nadměrným prožitkem bolesti ze zákona chráníme, abychom zamezili jejich týrání.

Pokud se opravdu dobereme toho, že hmyz bolest cítí, je otázka, jak se k tomu jako společnost postavíme. Dramaticky se nám totiž rozšíří pole tvorů, u kterých lidstvo řeší etické otázky zda a jak je můžeme chovat a zabíjet, abychom se nedopouštěli zbytečného týrání.