COOLna

V posledních letech jsme byli svědky mnoha případů, kdy se především mladí vědci bez univerzitní smlouvy, což je dělá velmi zranitelnými, stávají terčem protestů, otevřených dopisů a petic odsuzujících jejich práci a požadujících, aby ten či onen časopis stáhl jejich články a omluvil se. Kariéra těchto mladých lidí je pak v troskách, jednoduše si už nenajdou práci. Řada případů se týká i uznávaných akademiků, kteří také mají hodně co ztratit. Když se stanou terčem podobných kampaní, studenti přestanou chodit na jejich semináře, protože se bojí, že budou spojováni s někým, kdo je považován za nepřijatelnou osobu. Chtěli jsme dát lidem možnost publikovat, aniž by museli podstupovat tato rizika.

Dostali jsme ale více příspěvků pod pseudonymem. Osobně jsem byl v kontaktu s autorem, jehož článek se věnoval pedofilii. Sám je pedofil, kterého přitahují náctiletí kluci. Podle svých slov není aktivní, nikdy žádné dítě nezneužil, ale celoživotně musí své sexuální zájmy skrývat, neboť společnost se domnívá, že pedofilové jsou amorální. Přitom on sám neudělal nic, aby se jím stal, a nikdy nemorálně nejednal. Žije osamělým životem a nemůže se nikomu svěřit.

Jaká jsou kritéria, podle kterých se hodnotitelé rozhodují?
Téma musí být opravdu společensky kontroverzní. Existuje spousta kontroverzních témat v rámci jednoho oboru, řekněme ve fyzice částic, ale ty nevyvolávají za hranicemi tohoto oboru žádné emoce. Naše témata musí tyto hranice překračovat. Dále klademe obvyklé akademické nároky: fakta musejí být přesná, tvrzení dobře vyargumentovaná. Trváme na tom, že v JCI autoři diskutují o idejích a neútočí ad hominem.

Odkud dnes přicházejí výhrůžky a zastrašování akademiků? Zevnitř univerzit, anebo zvenku?
Zhruba osm až deset let zpátky většina výhrůžek přicházela zvenku, primárně od lidí na politické pravici. Například v USA existuje skupina, která se jmenuje Professor Watchlist (Seznam sledovaných profesorů), jež monitoruje akademiky a podněcuje studenty i jejich rodiče, aby hlásili ty, kteří hájí levicové názory. Například spoluzakladatel JCI Peter Singer je na tomto seznamu.

Postupně se ale začal zvyšovat počet výhrůžek pocházejících zevnitř univerzit, převážně od studentů a akademiků na politické levici. Nechvalně proslulé případy z poslední doby jsou především tohoto druhu. Odehrávají se v podobě ukřičených řečníků, protestů a petic proti jednotlivcům, kteří mají dostat někde místo atd. Mohu dávat jeden příklad za druhým. Například americká politoložka Allison Stangerová, která je členkou redakční rady JCI, pozvala před několika lety k debatě na půdě Univerzity v Middlebury ve Vermontu Charlese Murrayho (konzervativního politického vědce, který se zabývá vztahem mezi genetikou, inteligencí a rasou).

Studenti, pro něž jsou jeho názory rasistické, nejdříve křikem znemožnili veřejnou debatu. Oba byli navíc při odchodu z budovy fyzicky napadeni (asi dvaceti lidmi v maskách – pozn. red.). Allison musela být následně ošetřena na jednotce intenzivní péče. Allison přitom smýšlí levicově, ale stačilo, že se s Murrayem objevila spolu na scéně, a stala se tak terčem útoku.

Anebo čerstvý příklad odsud z Velké Británie: profesorka Kathleen Stocková z Univerzity v Sussexu je dlouholetou feministkou, která ovšem trvá na tom, že musí existovat místnosti, jež jsou vyhrazeny ženám a ze kterých jsou vyloučeny transgender ženy. Před jejími dveřmi kvůli tomu demonstrují maskovaní lidé, kteří jí vyhrožují a žádají, aby byla z univerzity propuštěna. Studenti se zdráhají chodit na její přednášky a její kariéra je v troskách (profesorka Kathleen Stocková mezitím rezignovala na své místo na univerzitě – pozn. red.).

Mnoha lidem ze zemí za bývalou železnou oponou připomíná omezování svobody projevu na univerzitách život v totalitní společnosti. Ostatně i publikování pod pseudonymem se praktikovalo za komunistického režimu disidenty, kteří se báli perzekucí.
Překážkám svobodě projevu se kladou ze strany státu i dnes, a to v zemích, jako jsou Polsko nebo Maďarsko. Tam to ale dělá vláda. Britská vláda nebo zvláště ta Trumpova v USA udělaly sice spoustu špatných věcí a univerzitám omezily financování, ale skutečné hrozby pro jednotlivce nepocházejí od nich, ale od studentů a kolegů akademiků. Je to opravdu šokující. Zvláště když vezmete v potaz, že to přichází zleva, přičemž levice bývala na Západě obhájkyní svobody slova. Lidé, které jsem obdivoval za svých studií a které byly pro mě vzorem jako Bertrand Russell či Noam Chomsky, byli sice na krajní levici, ale zároveň pevně hájili svobodu myšlení a vyjadřování. Ostatně i George Orwell byl názorově jasně vlevo.

Proč ten vývoj? Jaké jsou podle vás společenské nebo psychologické kořeny intolerance?
Jsem Američan a něco o tom, jak to vzniklo na americké pravici, vím. Lidé jako ti, kteří podporují Donalda Trumpa, existovali vždycky. Dřív než Reagan zničil odbory, volili demokraty, protože se identifikovali s dělnickou třídou. V posledních letech ale lidé, kteří se cítí ignorovaní a bez výhod, uvěřili tomu, co jim říkají populisté: že vzdělaní lidé a experti jsou ve skutečnosti hlupáci, zatímco oni tu pravdu znají. To jim dalo odvahu, aby začali cizí názory potlačovat a jejich nositelům vyhrožovat.

Proč se to ale událo na levici, je pro mě mnohem složitější. Myslím si, že to má co do činění s komunikací na internetu, se skutečností, že na něm je možné beztrestně na lidi útočit. Máme zde generaci, která vyrůstala v prostředí, kde každý může být krutý, jak se mu zachce. Bez následků a bez trestu. Připomíná mi to situaci na amerických silnicích. Tamní řidiči umějí být mimořádně agresivní a hnusní. Ječí na vás a vyhrožují, protože jsou v bezpečí za tunami ocele a anonymitou silnice. Na internetu se odehrálo něco podobného: být agresivní a krutý vůči jiným lidem se stalo normou. A rozšířilo se to i do akademického prostředí. Tito lidé říkají, že se snaží chránit nejzranitelnější osoby před újmou, a přitom sami způsobují újmu konkrétním lidem nejkrutějším možným způsobem.

Jaké jsou perspektivy mladých akademiků v tomto prostředí? Je možné, aby se ubránili autocenzuře?
Problém autocenzury je, že je velmi těžké ji pozorovat. Ale teď ji každý cítí. A neplatí to jenom pro učitele, ale také pro studenty: dokonce bych řekl, že hlavně pro ně. Je to obzvláště absurdní pro lidi jako já, kteří se vždy cítili politicky vlevo. Kdybych se dopustil určitého vyjádření, mohu být obratem označen za pravičáka, ne-li za fašistu. Ano, domnívám se, že je hodně autocenzury, i když je těžké uvést příklady. Lidi vám neřeknou: „Tady máte článek s určitými názory, ale já ve skutečnosti mám jiné.“

Co se dá s tím dělat? Jak by se k takovým projevům měly postavit univerzity?
Instituce by se měly postavit za svobodu slova, ale především by měly zajistit bezpečí těm, kdo chtějí své názory vyjádřit. Ale hlavní změna by měla přijít zevnitř akademické obce. Nejlepší je jít cestou dobrého příkladu: nezapojovat se do takových akcí, bránit oběti útlaku svobody slova, ve sporu nepoužívat osobní argumenty, neprohlubovat polarizaci… To, co chceme v JCI, je dát prostor vyargumentované, civilní a slušné debatě o myšlenkách. Proto varujeme autory protichůdných názorů, aby se přeli o meritu věci, ale neočerňovali ty, s nimiž nesouhlasí.

Jaké máte reakce na časopis? Všiml jsem si kritiky v deníku The Guardian, která říká, že beze jména autora není zodpovědnost a bez zodpovědnosti není důvěryhodnost.
To je špatný argument. Protože myšlenky by měly být schopny obstát samy o sobě, nezávisle na autorovi. Ostatně soudím, že jeden ze zdrojů problémů dneška je, že lidé, kteří se věnují hromadnému odsuzování a vyhrožování, si myslí, že nejdůležitější zdroj epistemické autority určité myšlenky je kolektivní identita osoby, která tuto myšlenku vysloví. Tak například černoch smí říct něco kritického o určitém aspektu své komunity. To má být v pořádku, protože jeho identita to dělá přípustné. Ale tvrzení přece nezískávají svou platnost podle toho, kdo je vysloví. Jsou buď pravdivá, nebo nepravdivá. A proto argument, že psát pod pseudonymem je nedůvěryhodné, neobstojí. Jestli nesouhlasíte s nějakou myšlenkou, vysvětlete proč a přijďte s protiargumenty. Není přitom podstatné, odkud ta myšlenka přichází.

Zkusím přeformulovat jeden z argumentů kritiků JCI: lidé, kteří volí pseudonym, se zřejmě chovají, resp. píší jinak, když ho využívají, než když využívají své vlastní jméno. Nezpochybňuje to přece jen jejich motivaci?
Vezměme si jeden starší příklad. Mladá dáma na malé univerzitě v Tennessee Rebecca Tuvelová publikovala článek ve feministickém filozofickém časopisu Hypatia, ve kterém napsala, že logika argumentu transgender identity platí i pro rasovou identitu (autorka v článku porovnávala slavný případ transgender ženy Caitlyn Jennerové s případem bělošky Rachel Dolezelové, která se identifikuje jako černoška ). Jestli se osoba mužského pohlaví od narození rozhodne, že její skutečná identita je ženská, musíme ji za ženu považovat. Podle Tuvelové by ovšem mělo platit to samé i v případě rasy. Pokud můžete určit svou sexuální identitu, proč byste si neměli určit také svou rasovou identitu?

Pokud jste běloch, ale cítíte se být černochem, měli bychom vás považovat za černocha. Jenže Tuvelová byla odsouzena a zatracena velkou peticí, která požadovala, aby její článek byl stažen. To je pro mladou akademičku strašně traumatický zážitek. Šlo přitom o myšlenku, nebo o člověka, který ji vyslovil? Nemyslím si, že v jejím životě bylo cokoli transrasistického. Dopustila se pouze nestranného filozofického úsudku. Kdyby však měla možnost publikovat tento názor pod pseudonymem, její život mohl být mnohem méně nepříjemný. Neviděl bych v tom žádné pokrytectví.

Zmínil jste sociální sítě. Jak coby morální filozof vnímáte morální rozhořčení, které na nich vládne?
Domnívám se, že je to především nemorální rozhořčení. Navíc je naprosto sebedestruktivní. Jestli chcete změnit názory lidí, kteří se podle vás pletou, tak se vám to rozhodně nepodaří tím, že jim budete říkat, že jsou hloupí a že mají mlčet. Tím akorát posílíte jejich odlišné přesvědčení. To se dělo třeba v USA během posledních deseti let, když se voliči demokratů posmívali voličům Donalda Trumpa.

Sociální sítě pracují na základě algoritmů. Může být algoritmus, který rozdmychává morální rozhořčení, amorální?
Lidé se rádi cítí spravedliví, rádi ukazují na někoho prstem a říkají „já jsem morálnější než ty“. Což provozovatelé platforem samozřejmě dobře vědí a záměrně nastavují algoritmy tak, aby tyto reakce na sociálních sítích vyvolali. Uživatele to udrží na jejich stránkách a zvýší příjmy od zadavatelů reklamy. Dnes existuje opravdu hodně bohatých lidí, kteří vydělávají na rozdmýchávání morálního pohoršování. Je jim přitom jedno, jaké jsou následky.

Jak z toho ven?
Přiznám se, že nemám recept. Tomu se věnují kolegové zabývající se kyberetikou, moje specializace je přece jen jiná. Věřím v sílu dobrého příkladu. A ten chceme dát naším časopisem.

Jeff McMahan , morální filosof