COOLna

Mnoha lidem se zdá, že vysoká inflace je něco jako zloděj, který okrádá všechny. Ale není to pravda. Na růstu cenové hladiny někdo prodělá hodně, jiný méně a další vydělá. Že je to nelogické?

Není hned z několika důvodů. Už jen třeba proto, že každý má různou inflaci. Každý kupuje něco jiného, ceny všeho zboží a služeb nerostou stejně, inflace je vlastně průměrem, takže kdo kupuje to, co víc zdražuje, prodělává a ten, kdo kupuje to, co zdražuje méně, může i vydělat. Typicky u nás mají například vyšší inflaci rodiny s dětmi, nižší část bohatých.

A pak je tu přerozdělování bohatství od věřitelů k dlužníkům. Když inflace roste, dlužníci fakticky splácejí dluh ve znehodnocených penězích, tedy platí méně. Věřitelům se jejich faktické bohatství zmenšuje.

K tomu je potřeba přidat i střadatele, protože fakticky se půjčují třeba prostřednictvím bank úspory. Když někdo šetřil například na domek nebo na stáří, zjistí, že už si nemovitost, kterou chtěl, nekoupí a místo odpočinku v důchodu jej čekají brigády.

Samozřejmě, dlužník je vítězem jen v případě, že mu věřitel nemůže dostatečně zvýšit úrok a zohlednit inflaci a zároveň cena toho, na co si vypůjčil, rychle neklesá.

Příkladem, kdy dlužník získává, jsou u nás například hypotékáři s fixovaným úrokem. Ani to ale neplatí absolutně.

Hodnota peněz je také daná subjektivně. Když člověku splácejícímu hypotéku roste příjem o inflaci či když jeho subjektivně posuzované výdaje jsou takové, že nemá problém zaplatit hypotéku bez velkých obětí, je v pohodě.

Ale má-li například kvůli zdražení jídla problém i se splácením inflačně levné hypotéky a bude-li muset nakonec svou nemovitost prodat v nevýhodný čas, je ze svého pohledu inflačním poraženým.

Jiná je situace firem. Úrok z jejich úvěru je většinou navázán na úrokové sazby vyhlašované Českou národní bankou (ČNB). Teoreticky, protože centrální banka jejich prostřednictvím krotí inflaci, by tyto sazby měly být vyšší než inflace a dlužník by nevydělal.

Bankovní rada ČNB ale úroky dostatečně nezvyšuje, proto dlužníci vydělávají. Samozřejmě, pokud se jim příjmy nesnižují jinde. Jinak řečeno, jestliže si zvýšené náklady kvůli inflaci dokážou promítnout do ceny svých výrobků nebo ušetřit jinde.

Zvýšené náklady si dokážou do tržeb promítnout zejména podniky v některých odvětvích, kde je menší konkurence a vysoká poptávka, například agroholdingy či IT společnosti. Navíc firmy, které zvýšily ceny svých výrobků o průměrnou inflaci, nezvyšují mzdy svých zaměstnanců o tutéž inflaci a tím si zvyšují zisk.

Pak ovšem dochází k dalšímu přerozdělení bohatství od chudších, tedy zaměstnanců, k bohatším, tedy části velmi bohatých majitelů firem.

Všechny tyto posuny jsou velmi nebezpečné. Inflační přerozdělování bohatství bývá často vnímané jako nespravedlivé, a proto se hledají viníci. A protože skutečné příčiny inflace nejdou často snadno vysvětlit, otvírá se prostor pro různá jednoduchá obvinění a politické extremisty.

Zabránit tomu lze jen tak, že centrální banka i politici budou bojovat proti inflaci a hledat společenský konsenzus pro přerozdělení části inflačního bohatství.

Marek Hudema