René Descartes kdysi uvažoval o tom, jestli neexistuje démon, který vytváří vše kolem nás, barvy, zvuky, pocit hmatu. Dokonce i naše tělo, protože jej taky vnímáme svými smysly. Nalezl jedinou jistotu: Myslím tedy jsem.
Dnes nám fyzika a fyziologie ukázaly, že to, co vnímáme, je něco o dost jiného než to, co je kolem nás. Předměty k nám vysílají fotony určitých frekvencí, my však nevidíme frekvence, ale barvy.
Když se dotýkáme jabka, tak se ho vlastně ani nedotkneme, atomy naší ruky se zastaví před ním a vyměňují si s atomy jablka odpuzující fotony.
V roce 1964 napsal Stanislaw Lem ve své Sumě technologiae představu „magnetofonu“, který nahraje ze všech nervů signály, které nám vytváří rozkvetlá zahrada, v níž sedíme. Signály ze zrakových nervů, čichových a hmatových nervů. Pak si představil, že se člověk umístí do temné místnosti do vany s vodou 37 stupňů teplou. To vše, aby odblokoval signály do všech smyslů. A pak se začnou z onoho „magnetofonu“ do nervů přehrávat všechny ty signály, které nám vytvořily představu oné zahrady. Viděli bychom tuto zahradu, cítili i hmatali. Jen na naše akce by zahrada nereagovala.
To dotáhl do dokonalosti film Matrix, kde počítačem vytvořený svět umí na naše akce také přiměřeně reagovat. Prostě je Matrix obvyklá virtuální realita, jen dovedená do dokonalosti. Z toho jasně pochopíme, že náš okolí svět je jakási „virtuální realita“, protože věci kolem nás jsou vytvářeny od úrovně elementárních částic určitými jevovými „stroji“. Například pevné objekty jsou složeny z atomů, jejichž jádra kdyby byla velká jako basketbalový míč, pak by první elektrony obíhaly několik kilometrů daleko (nebudeme teď řešit, že jsou tak nějak všude). Obvyklé objekty jsou tedy jedno velké prázdno, které se jen tváří jako neprostupná látka. Všechno to docela připomíná Berkeleye s jeho představou, že okolní svět vytváříme svým vědomím. Matrix jen vytváří jiné „vědomí“ než to naše.
Budeme teď řešit jen technologii takového virtuální reality, a to dokonce jen jeden její rys. Je to takzvaná lokálnost. Naše počítače i ten, co máme v hlavě, mozek, jsou lokální. Tento termín pochází z fyziky, konkrétně z teorie relativity. Tam je limit rychlosti a to rychlost světla. Když chceme něco pozorovat či měřit, jsme na jednom místě a když chceme provést nějaký experiment daleko, „dosáhneme“ to jen do nejbližšího okolí (viz kosmické sondy u planet naší Sluneční soustavy). Ve vesmíru, i kdybychom letěli maximální „povolenou“ rychlostí tedy rychlostí světla, se nikam nedostaneme. Nejbližší hvězda je 4 roky letu daleko. Kdybychom chtěli dál, začne být takové cestování už úplný nesmysl. 50 let tam a 50 zpátky? A i kdybychom chtěli jen poslat na Zemi informace o nalezeném, tak dojde za stejných 50 let. Zásadní roli tedy tu hraje i časová lokálnost. Žijeme i v čase vlastně téměř na jednom místě, když se na věc podíváme z hlediska stáří vesmíru (neřku-li multivesmíru). Lidská činnost má pro nás smysl jen v krátkém čase (o čemž svědčí i chování politiků, kteří za volební období málokdy dohlédnou). Naše sebestřednost vychází logicky z naší lokálnosti.
Když je náš vesmír tak obrovský a dál se zvětšuje a když je tak starý a dále stárne, nějak na něj náš časoprostorově lokální mozeček a časoprostorově omezené počítače nestačí. Ano, existují počítačové simulace celého vesmíru předvádějící celých 14 miliard let, co vesmír trvá i víc. Jenže bodem v takové simulaci už není ani galaxie, nemluvě o atomech či fotonech a jiných částicích ve vesmíru. Takový model je tedy extrémně zjednodušený co do strukturní hloubky. To připomíná, že jsme lokální i co se týče strukturních úrovní, jsme strukturně lokální. Před pár stoletími jsme pomalu ani netušili, že existují buňky, o molekulách, atomech a částicích ani nemluvě. Teď na nás vykukují superstruny či prostoročasové atomy. Nedávno jsme si mysleli, že je jen Země a báň kolem. Pak jsme objevili, že ta světýlka jsou hvězdy, nebo dokonce galaxie, jichž existují i kupy. A tyto že se skládají do vláken. A že vesmír je jen nepatrnou částí multivesmíru.
Problém je tu v tom, že počítač, který má simulovat náš vesmír, má konečnou rychlost výpočtu, konečnou paměť, je lokální, tak prostě musí silně zjednodušovat. Dovedete si představit počítač, který by uměl udělat simulaci celého vesmíru od úrovně superstrun a po celých 14 miliard let? Těžko. Rozumnou cestou tady je jedině distribuce výpočtu, mít počítače „všude“. Ostatně takhle funguje internet a mobily. Není jeden počítač, ale miliardy na různých místech. Úloha se řeší na tom místě, kde vznikla, jeho výsledek se může, ale nemusí přenášet. Není jeden centrální počítač, který všechno vypočte a výsledky rozešle na všechny strany. A co je tedy ideál takového přístupu? To je prosté. Aby tím „strojem“, který vytváří realitu, bylo něco všudypřítomného, aby to byl každý atom, každá elementární částice, každý bod prostoročasu (prostoročasový atom) a současně každá strukturní úroveň, a to po celou dobu existence vesmíru. Co jsme si to ale teď popsali? No přece náš vesmír, matku přírodu. Ta je všudypřítomná, takže má daleko lepší distribuovanou „výpočetní síť“ než jsou naše lokální počítače či droboučké, lokální výpočetní sítě jako internet. Internet navíc existuje jen zlomek času a funguje jen na určité omezené strukturní úrovni, je i časově a strukturně lokální, omezený.
Všechny inteligence, která známe (lidi, zvířata, umělá „inteligence“), jsou hrubě prostorově lokální, jsou lokální i časově a strukturně. Takového „výpočetní systémy“ nejsou schopny svými výpočetními výkony a svým rozložením simulovat celý vesmír, po celý jeho čas a ve všech jeho (potenciálně „nekonečně“ mnoha) strukturních úrovních. Museli bychom se pustit do bájí a pohádek a vycucat si prstu, že existuje nějaká všudypřítomná, nekonečně dlouho existující, všechny strukturní úrovně pronikající inteligence, abychom se dostali k tak velkému výpočetnímu výkonu a tak všudypřítomnému (který byl nepotřeboval přenášet informace rychlostí světla). Jenže taková představa popírá samotnou podstatu definice myslící entity. Nezbývá tedy než přijmout, že žijeme ve virtuální realitě, která je ale přirozená, bez stvořitele, který v celé koncepci jen skřípe a bez nějž je ta představa bezproblémová a krásná. Virtuální realitu vytvářejí všudypřítomné „počítače“ zvané atomy, fotony, elementární částice a pole (například gravitační). Tím, že informace nemusíme přenášet, se vyhneme třem nepříjemným kybernetickým zákonům, a to že přenos informace je vždy její zpoždění, ztráta a zkreslení.
Všechny inteligence, která známe (lidi, zvířata, umělá „inteligence“), jsou hrubě prostorově lokální, jsou lokální i časově a strukturně. Takového „výpočetní systémy“ nejsou schopny svými výpočetními výkony a svým rozložením simulovat celý vesmír, po celý jeho čas a ve všech jeho (potenciálně „nekonečně“ mnoha) strukturních úrovních. Museli bychom se pustit do bájí a pohádek a vycucat si prstu, že existuje nějaká všudypřítomná, nekonečně dlouho existující, všechny strukturní úrovně pronikající inteligence, abychom se dostali k tak velkému výpočetnímu výkonu a tak všudypřítomnému (který byl nepotřeboval přenášet informace rychlostí světla). Jenže taková představa popírá samotnou podstatu definice myslící entity. Nezbývá tedy než přijmout, že žijeme ve virtuální realitě, která je ale přirozená, bez stvořitele, který v celé koncepci jen skřípe a bez nějž je ta představa bezproblémová a krásná. Virtuální realitu vytvářejí všudypřítomné „počítače“ zvané atomy, fotony, elementární částice a pole (například gravitační). Tím, že informace nemusíme přenášet, se vyhneme třem nepříjemným kybernetickým zákonům, a to že přenos informace je vždy její zpoždění, ztráta a zkreslení.
Všechny inteligence, která známe (lidi, zvířata, umělá „inteligence“), jsou hrubě prostorově lokální, jsou lokální i časově a strukturně. Takového „výpočetní systémy“ nejsou schopny svými výpočetními výkony a svým rozložením simulovat celý vesmír, po celý jeho čas a ve všech jeho (potenciálně „nekonečně“ mnoha) strukturních úrovních. Museli bychom se pustit do bájí a pohádek a vycucat si prstu, že existuje nějaká všudypřítomná, nekonečně dlouho existující, všechny strukturní úrovně pronikající inteligence, abychom se dostali k tak velkému výpočetnímu výkonu a tak všudypřítomnému (který byl nepotřeboval přenášet informace rychlostí světla). Jenže taková představa popírá samotnou podstatu definice myslící entity. Nezbývá tedy než přijmout, že žijeme ve virtuální realitě, která je ale přirozená, bez stvořitele, který v celé koncepci jen skřípe a bez nějž je ta představa bezproblémová a krásná. Virtuální realitu vytvářejí všudypřítomné „počítače“ zvané atomy, fotony, elementární částice a pole (například gravitační). Tím, že informace nemusíme přenášet, se vyhneme třem nepříjemným kybernetickým zákonům, a to že přenos informace je vždy její zpoždění, ztráta a zkreslení.
Jan Fikáček
COOLna 
Napsat komentář