COOLna

Mohou vstát uprostřed noci a začít si uklízet pokoj. Mohou si ze svých domků bez zamčených dveří vyjít s deštníkem, i když neprší. Jíst jogurt vidličkou. Francouzská ves pro lidi s Alzheimerem neusiluje o to, aby se přizpůsobili našemu světu. Adaptuje se na jejich. Ponechaná autonomie jejich život nezbavuje lidskosti.

Radikální přístup, na němž vesnička Landais vyrostla, je výzvou institucionální péče o lidi s demencí. Nenahlíží na ně jako na pacienty, kteří přicházejí o kvality běžného života, kteří se ztrácejí, kteří jsou den za dnem ochuzováni o tu nebo onu schopnost. Vidí je jako muže a ženy, jejichž život se vyvíjí a může se rovněž stále o mnohé obohacovat.

Nekonvenční přístup umožňuje, aby obyvatelé vesničky nezažívali brutální přelom mezi životem před onemocněním a po něm.

Vesnička (projektovaná dánským studiem NORD Architects) se v lázeňském městě Dax na jihozápadě Francie otevřela v červnu 2020. Inspirovala se obdobným projektem v Nizozemsku. Cíl? Nabídnout klientům pocit nezávislosti, autonomie, samostatnosti, zároveň však též péči.

Pro sto dvacet obyvatel má k dispozici obchod, kavárnu, kadeřnictví, tělocvičnu, knihovnu, místnost pro poslech hudby a samozřejmě zahrady se zvířaty. Na necelých sedmi hektarech vesnice se mohou obyvatelé věnovat koníčkům, jimiž byl jejich život prostoupený dřív – mohou běhat, jezdit na kole.

Leccos je samozřejmě uzpůsobeno potřebám obyvatel. Cesty, po nichž se kolem vesnice sami volně procházejí, mají dřevěné oplocení a jsou budované do kruhu, aby se výletníci nemohli ztratit. Ve smyčkách jsou projektovány i chodby v šestnácti kolektivních domech, kde po osmi žijí, každý ve svém pokoji. Zrcadla v koupelnách jsou odnímatelná, aby se obyvatelé, kteří již svůj odraz nepoznají, neděsili. Ve vsi je místnost, kde se promítají záběry z vlaku – uspokojuje to touhu vyrazit na cestu, může to uklidnit.

V prodejně se neplatí penězi, účetnictví se do provozu obce nevejde. „Nemáme kasy. Naší měnou jsou úsměvy,“ smála se pro New York Post Christine Surelle, která v prodejně vypomáhala. Za pultem se totiž nenabízí pouze ovoce, zelenina, nápoje, něco dobrého, ale především lidský kontakt. „Udržuje se tak sociabilita, též spojení se starým světem, který kdysi znali. Aby se zajistilo, že ho od nich neodděluje žádná brutální propast,“ líčí „prodavačka“.

Obdobně byla koncipována nizozemská vesnice Hogeweyk, která se stala pro Landais předobrazem. Její domy evokují rozličné životní styly – městský, vesnický –, nabízejí prostor pro milovníky kultury, klienty náboženského založení. Jenže ve Francii chtěli pokročit ještě mnohem dál.

„Jejich kognitivní potíže jim neumožňují, aby se adaptovali na náš svět,“ líčí vrchní lékařka Landais Gaëlle Marie-Bailleulová a hned myšlenku dořekne: „My se tedy adaptujeme na jejich.“ To samozřejmě přesahuje ambice pečovatelských domů, které se snaží klienty udržet v bezpečí, aby si neublížili. A které mají mnohdy obtíže tohoto cíle dosáhnout, a to nejen kvůli chronickému nedostatku personálu a peněz.

Landais se snaží lidem s demencí dopřát víc. Udržet pacienty v bezpečí se totiž mnohdy váže na dehumanizaci, na to, že se jim zcela upře nárok na autonomii, svobodu, volnost, na život podle svého. Což může být stejně bolestivé jako úraz, který volný pohyb případně přinese. Jenže… Jak může šťastný život s demencí vypadat? A jak poznat jeho hranice?

„Dokud mohou, je třeba nechat jim svobodu to dělat,“ je přesvědčená Marie-Bailleulová. Nezastírá, že to znamená přehodnotit, přeformulovat pojetí toho, co je bezpečné, aby člověk žil déle. Dodává však též, že to rozhodně neznamená volnost bez hranic, otevření dveří všemu hazardu. To ostatně společnost nedělá, ani když jde o občany bez Alzheimerovy choroby.

Svobodu a vlastní volbu je však do života lidí s Alzheimerovou chorobou třeba vpustit. „Vždy jsem byla zvyklá chodit spát pozdě a vstávat brzy,“ chválí si na webu vesničky Éliane, jedna z obyvatelek, že ji komunita o zažité návyky institucionálním režimem nepřipravila.

„Každý obyvatel má vlastní pokoj a žije svým rytmem. Když vstane v šest ráno, ostatní, kdo chtějí spát, neruší,“ popsala jedna z pečovatelek. Marie-Bailleulová doplňuje, že je třeba odložit mnohá očekávání a akceptovat řadu situací a chování: Co na tom, že si spletou ošetřovatelku s vnučkou? Že jí jogurt vidličkou? Dokud mají apetýt k životu, je vše v pořádku. „Nutí nás však k tomu, abychom byli upřímní, spontánní, přítomní v současném okamžiku,“ líčí.

Základem je přijmout fakt, že vidění světa a chování obyvatel vesnice je jednoduše jiné. Psycholožka vesnické komunity Nathalie Bonnetová to ilustrovala na příkladu jedné z obyvatelek, která popisovala, že do místního obchodu letěla letadlem. Imaginativní symbolickou formou tím líčila, že cestu za „nákupem“ vnímala jako velmi dlouhou, jako výlet, pouť. Dekódovat vyjádření, mínění, pocity obyvatel je jedním z úkolů personálu.

„Mou prací tu je pořád pečovatelství. Ale je to naprosto, úplně odlišné od existujících modelů. Mám pocit, že tady dělám svou práci lépe,“ míní Aurelie Bouscary.

Architekti vesničky se přitom nespokojují s vlastní alternativní praxí. Usilují o to, aby její výsledky byly vědecky monitorované a měřené. Projekt proto pozorně sledují výzkumníci, například z Národního institutu zdraví a lékařského výzkumu. Zajímá je, jak se vyvíjí chování obyvatel, kvalita jejich každodenního života, zda se průběh nemoci zpomaluje, jaký dopad má na komunitní život jejich medikace, jaký vliv má pobyt na depresivní a úzkostné stavy.

Výzkumníci proto též hradí část nákladů na provoz vesničky, která ročně vyjde na víc než šest milionů eur. Díky veřejným zdrojům platí někteří za pobyt tři tisíce eur ročně, jiní až dvacet čtyři tisíc. Ani to však nepokryje výlohy. Poměr počtu personálu ke klientům je velkorysý, o obyvatele pečuje sto dvacet osm zaměstnanců, kromě nich i dobrovolníci.

Zájem o projekt mají též Japonsko a Itálie, země s rychle stárnoucí populací. Nejen proto výzkumníci pečlivě monitorují i ekonomické přínosy. Sledují, zda a kolik se díky alternativnímu přístupu může ušetřit například na lécích nebo nemocniční péči.

Rodinní příslušníci si vliv svobodnějšího, interaktivnějšího způsobu života na své blízké chválí. „Je to výjimečné, zase žije,“ říká o své matce Béatrice Zoyo. „Její paměť je lepší. Je šťastná, znovu tady objevila radost ze života,“ souhlasila v roce 2020 vnučka další z obyvatelek Madelaide Elissalde.

„Obnovily se jejich motivace, oživují si všední činnosti. Protože je vždy po ruce někdo, na koho se obrátit při epizodách úzkosti, deprese, rychleji se utiší. Výsledkem je, že se dá zredukovat předepisování antidepresiv,“ popisuje Bonnetová.

Personál vesnice líčí, že Alzheimerova choroba nemusí znamenat jen ztráty. Díky trpělivosti, péči a intimitě tamních podmínek se někteří obyvatelé poprvé v životě pouští do nových věcí – učí se hrát na kytaru, dělají koláže.

Pro některé odborníky je projekt Landais cestou vpřed. Jiní jsou skeptičtí, zda ho je možné aplikovat ve velkém měřítku. Další ho pořád vidí jako segregační, protože nabízí málo interakce s okolním světem. Stále však dokazuje, že se dají hledat alternativy.