Ve standardních výkladech moderních dějin jsou za přelomové události považovány revoluce a války. Jejich propojení signalizuje, že změna se týká jak vnitřní – sociální a politické – organizace, tak vnějších – mezinárodních – vztahů. Za symbolické předěly historických období se proto většinou považují roky 1789, 1815, 1848/1849, 1917/1918, 1945 nebo 1989.
Jedním z důvodů, proč koronavirová krize možná přece jen získá v budoucnosti status podobný tomu, jaký dnes mají obě světové války či zhroucení sovětského bloku, může však být právě to, že nás konečně přiměje ke stržení zdi, kterou ve své představivosti oddělujeme lidské dějiny od přírodních procesů, že přisoudíme interakci lidí s viry, zvířaty a ekosystémy stejně velkou politickou relevanci, jakou přisuzujeme interakci lidí a jejich skupin – kmenů, tříd, národů či civilizací – mezi sebou.
Jedním z důvodů, proč koronavirová krize možná přece jen získá v budoucnosti status podobný tomu, jaký dnes mají obě světové války či zhroucení sovětského bloku, může však být právě to, že nás konečně přiměje ke stržení zdi, kterou ve své představivosti oddělujeme lidské dějiny od přírodních procesů, že přisoudíme interakci lidí s viry, zvířaty a ekosystémy stejně velkou politickou relevanci, jakou přisuzujeme interakci lidí a jejich skupin – kmenů, tříd, národů či civilizací – mezi sebou.
Souběžně s tím, jak se lidské dějiny z domněle autonomní sféry bytí proměňují na součást dějin přírody a jak se interakce s přírodními jsoucny stává politickou otázkou, přestává se člověk chápat jako bytost především duchovní, jež je schopna se vydělit z přírody a kralovat nad ní jako její „pán a vlastník“ (René Descartes). Zjišťuje naopak, že jeho a přírodní bytí jsou neoddělitelně propojena – že je tedy v podstatném smyslu živou bytostí.
V souladu s tímto posunem se (znovu) politizují otázky jeho tělesné reprodukce: ať už se týkají plození a počátků života (genetické inženýrství, antikoncepce, potraty), jeho průběhu (vztah mezi pohlavími, spotřeba a recyklace odpadů), nebo jeho poslední fáze (vztah k seniorům, otázka eutanazie).
Tato představa byla součástí oddělení přírody a přirozenosti jako sféry objektivních a neměnných zákonů a morálních norem od sféry subjektivních a proměnlivých vůlí, které se rozehrávají v politice a dějinách.
Zboření zdi mezi těmito dvěma sférami znamená logicky také zhroucení této dichotomie: dějiny člověka jsou zbaveny iluze nezávislosti na přírodě, zároveň jsou však příroda a přirozenost pojaty jako historické – samy podléhají změně, a nejsou tedy schopné vymezit vnější měřítka lidskému rozhodování.
Tam, kde reakční kritika globalizace naturalizuje politiku (potvrzením domněle neměnné přirozenosti a zdravého rozumu), osvícená kritika globalizace politizuje přírodu – ukazuje historickou povahu našich představ o přírodních zákonitostech a přirozených normách.
Obě křídla antiglobalismu odmítají pokrokářsko-liberální utopii překračování všech hranic v neustálém pohybu vpřed – do zářné budoucnosti. Pravicové křídlo ho chce nahradit návratem zpět, ke zlatým časům národních států a patriarchální rodiny. Levicové křídlo naproti tomu zavrhuje spolu s utopií budoucnosti i nostalgii po minulosti a svou naději nachází v naší schopnosti měnit chování a instituce „zde a nyní“, v přítomnosti.
Tato představa byla součástí oddělení přírody a přirozenosti jako sféry objektivních a neměnných zákonů a morálních norem od sféry subjektivních a proměnlivých vůlí, které se rozehrávají v politice a dějinách.
Zboření zdi mezi těmito dvěma sférami znamená logicky také zhroucení této dichotomie: dějiny člověka jsou zbaveny iluze nezávislosti na přírodě, zároveň jsou však příroda a přirozenost pojaty jako historické – samy podléhají změně, a nejsou tedy schopné vymezit vnější měřítka lidskému rozhodování.
Tam, kde reakční kritika globalizace naturalizuje politiku (potvrzením domněle neměnné přirozenosti a zdravého rozumu), osvícená kritika globalizace politizuje přírodu – ukazuje historickou povahu našich představ o přírodních zákonitostech a přirozených normách.
Obě křídla antiglobalismu odmítají pokrokářsko-liberální utopii překračování všech hranic v neustálém pohybu vpřed – do zářné budoucnosti. Pravicové křídlo ho chce nahradit návratem zpět, ke zlatým časům národních států a patriarchální rodiny. Levicové křídlo naproti tomu zavrhuje spolu s utopií budoucnosti i nostalgii po minulosti a svou naději nachází v naší schopnosti měnit chování a instituce „zde a nyní“, v přítomnosti.
Pavel Barša
COOLna 
Napsat komentář