COOLna

Organizace Transport Security Administration (TSA), která byla vytvořená po útocích 11. září a stará se o bezpečnost cestujících na amerických letištích, má za sebou několik skandálů. Zmiňme jeden z největších – její interní šetření v roce 2015. Simulovaná letištní kontrola nedokázala najít výbušniny a zbraně v 67 ze 70 pokusů, tedy v neuvěřitelných 95 procentech případů. Podobně tristní výsledky odhalily i úniky reportů z dalších let.

Jelikož nemáme žádné „kontrolní“ letiště, kde kontroly neprobíhají, nemůžeme si nasimulovat, jak by to vypadalo bez nich. Faktem ale zůstává, že nemáme důkaz, že by TSA zamezila byť jedinému útoku v americkém letadle. Neznamená to, že se to neděje, ale jsou zde do očí bijící negativa – nutnost být na letišti o dvě hodiny dřív, snížený komfort cestujících a zásah do jejich soukromí, včetně například nespočtu žalob ohledně osahávání. Nemluvě o kontrolorech, kteří třeba sami pašovali drogy.

A to jsou jenom faktory, které jsou vidět. To, co vidět není, jsou oběti, které má tenhle systém nepřímo na svědomí.

Platí totiž dva předpoklady. Zaprvé, létání je zdaleka nejbezpečnější způsob cestování. Mezi lety 2011 až 2021 zemřelo po světě při leteckých neštěstích 3 592 lidí z celkového počtu 36,8 miliardy přepravených cestujících. To dělá mimochodem 0,00000976% úmrtnost. Porovnejme to s auty – mezi lety 2000 až 2010 evidovaly Spojené státy zhruba 0,2 smrti na deset miliard procestovaných „člověko-mil“. U aut to bylo 750krát víc, 150 smrtí na deset miliard „člověko-mil“.

Druhý předpoklad je, že pokud zavedeme nepříjemné a dlouhé kontroly na letištích, motivujeme tím velké množství pasažérů si sednout do auta. Což je recept na veliký průšvih. Tuhle šokující statistiku zpracovalo hned několik ekonomů. Garrick Blalock a jeho kolegové z Cornellovy univerzity odhadli, že počet mrtvých motoristů, kteří jeli radši autem kvůli bezpečnostním opatřením zavedených TSA po 11. září, je 129 za čtvrtletí, takže přes 500 lidí ročně. Jak poznamenal statistik Nate Silver „…je to, jako bychom si nechali sestřelit každý rok čtyři plně vybookované Boeingy 737“.

Tohle je ekonomie ve své nejčistší podobě. Uvažování alternativních nákladů a neustále opakování, že nic není zadarmo.

Za nejbezpečnější letiště na světě je považováno izraelské Ben Gurionovo letiště v Tel Avivu. Přesto, že se nachází v zemi, která je prakticky posledních 80 let pod útokem (nebo v útoku), nikdy se teroristům nepodařilo unést letadlo vzlétající z letiště – a že těch pokusů bylo.

Pozoruhodné je, že za neproniknutelným bezpečnostním systémem nestojí technologie – mají stejné detektory kovů a scannery jako máme v Evropě nebo v USA – ale psychologie (viz video níž) a její bezskrupulózní využívání. Izraelci velmi dobře vědí, že sebelepší technika neobstojí při hledání stále hůř odhalitelných plastických trhavin, nekovových nožů nebo nekonvenční zbraní. Klíčem je lidský faktor.

Profilování cestujících začíná už na strategických checkpointech jednu míli před letištěm. Bezpečnostní pracovníci v civilu hledají mezi cestujícími jakékoliv známky podezřelého chování, které posílají kolegům na dalších stupních. Nejdůležitější je ale nechvalně známý osobní pohovor, kterým musí projít každý návštěvník letiště. Vede ho důkladně vyškolený pracovník, který klade nejen základní, ale i poměrně osobní otázky („Jakým jezdíte autem? Kdy jste se přestěhoval?“). Cílem je rychlým sledem otázek narušit komfortní zónu tázaného a zachytit neverbální signály.

Výsledek se zkombinuje s osobním profilem na základě národnosti, pohlaví a také rasy, což je asi nejkontroverznější součást celého procesu. Nejnižší nebezpečí – stupeň 1 – dostávají prakticky jen Izraelci, cestující ze západu mají většinou stupeň 4 nebo 5 a je téměř nemožné být arabský cestující a nedostat šestku. Všichni od trojky nahoru postupují na druhý (a intenzivnější) pohovor a manuální prohlídku zavazadel.

V letadle potom sedí, stejně jako v amerických aerolinkách, air marshal (protiteroristický agent v civilu), na rozdíl od toho amerického ale zpravidla sedí blízko pasažéra s nejvyšším stupněm nebezpečí. Mimochodem, když bude nejhůř, mají letadla izraelské aerolinky El Al speciální světlice, kterými odvedou případné termálně naváděné rakety do nich místo do letadla.

Letištní security management se do Izraele učí jezdit (většinou neoficiálně) zástupci letišť z celého světa. Některé prvky převzalo třeba bruselské letiště v Zaventemu, kde po útoku v roce 2016 zůstalo 16 mrtvých a přes 150 zraněných lidí. Problém je však kulturní – ať chceme nebo ne, evropská letiště si prostě nemohou dovolit kastovat cestující podle barvy kůže. Brusel se tak soustřeďuje na detekci podezřelého chování a pokročilou techniku. Izraelskému letišti stačí argumentovat velmi specifickými podmínkami, neustálým nebezpečím terorismu, a především empirickými daty – od roku 1979 úspěšně zastavili minimálně 80 pokusů o teroristický útok.

Ona klíčová otázka však zní: je současný „západní“ letištní systém oním „bezpečnostním divadlem“, jak ho častují političtí komentátoři, nebo toto divadlo skutečně odrazilo i potenciální teroristy?

Místo odpovědi si dáme další kontroverzní statistiku. Australští výzkumníci Mark G. Stewart a John Mueller v roce 2008 vytvořili rovnici, která počítá čisté společenské náklady na jeden zachráněný život pomocí daného opatření.

Kupříkladu uzákoněné bezpečnostní pásy jsou v tomto směru excelentním nařízením, protože stojí jen 138 dolarů (asi 3 500 korun) na jednoho přeživšího motoristu. Šraňky na železničním přejezdu jsou na tom hůř, ale pořád to jde: 90 tisíc dolarů (2,2 milionu korun) – obecně platí, že částka do deseti milionů dolarů (asi 250 milionů korun) na jednu zachráněnou duši je pro americké vládní agentury nákladově efektivní.

No a jak tedy dopadla opatření na letištích? Držte si klobouky: 667 milionů dolarů (16,7 miliardy korun) za jednoho zachráněného člověka. Pokud nevěříte, přečtěte si, jak k této částce na serveru Bloomberg došli. A ano, svou roli hraje velký podíl předpokladů a matematiky, ale i kdyby autoři předpokládali dokonalé kontrolory na letištích a perfektní záchyt zbraní a výbušnin (což už víme, že ani náhodou neplatí), snížila by se částka přinejlepším na 33 milionů dolarů (828 milionů korun).

Ukazuje to hlavní problém – nejdražší je bezpečností opatření právě tehdy, když nefunguje. Mimochodem, poměrně nákladově efektivní součástí systému jsou bezpečnostní dveře pilotní kabiny (20 milionů korun na jeden zachráněný život), naopak zapojení air marshala stojí bratru přes 4,5 miliardy korun (!) za zachráněného pasažéra.

Jakub Žofčák