COOLna

Často se uvažuje, že toxické půdy serpentinitů nebo hojnost UV záření ve vysokohoří mají mutagenní vlastnosti, a tak moderují lokální evoluci. Podobný je patrně efekt kouřových látek v požárových oblastech. Jak víme, kouření zabíjí, ale v dlouhodobém měřítku speciálně u rostlin může spouštět a urychlovat speciační procesy a podílet se na vzniku druhově bohatých, často endemických rodů. Podobně možná funguje i poškození pletiv ohněm.

Například dosti archaický řád Proteales má tři malé čeledě v nehořlavém prostředí – lotosy, platany a tropické Sabiaceae vzhledu nějakých rozpačitých jasanů, dohromady je to jen asi sto druhů. Ale nakonec přichází hotová erupce taxonů, tvarů a barev, funkcí a životních forem v čeledi Proteaceae, obývající jižní polokouli. Ta čeleď má na 1660 druhů a příznačně je zdobena jménem mnohotvárného boha Protea. Přitom prvotně jde právě o pyrofyty, silně adaptované na častý vliv ohně. K velkým rodům evolučně založeným na ohňomilnosti patří dále například borovice Pinus (100 druhů), duby Quercus (450), blahovičníky Eucalyptus (800) a kapinice Acacia (1000).

Že je vůbec oheň důstojný ekologický faktor, to se nepozná podle ničivosti požárů, ale podle organismů, které se k ohni chovají vstřícně, jsou pyrofilní (adaptované na styk s ohněm) a antrakofilní (milují spáleniště). Přitom oheň je tak záhubný a vlastně mimořádný, až by se zdálo mimo pomyšlení, že se vůbec něco takového vyskytne. U živočichů to moc není, tam jednoduše vyhrává strategie od ohně utéct pryč nebo se aspoň schovat pod zem. Zato u rostlin je celá škála adaptací a celé vegetační typy a krajiny, které jsou na střet s ohněm připravené, a dokonce ho samy provokují. Hoří hlavně tráva, jehličí nahosemenných a tvrdé sklerofylní listy vřesovištních keříčků či suchomilných keřů a stromů. Z toho už dostaneme mapu těchto oblastí. Hoří stepi, savany a křoviny zvučných jmen (chaparral, mallee, fynbos, garrigue, macchia, šibljak). Pak celá tajga a její obdoby včetně třeba lesů pabuků a blahočetů (Nothofagus, Araucaria) v Patagonii. Vřesoviště a keříčkové tundry. Tvrdolisté křoviny a lesy od Středomoří po Austrálii. Pokaždé má role ohně předlouhou historii ve vývoji flóry (v Austrálii asi až někam do svrchní křídy). Opakem jsou formace, které nehoří, a tak ani nejsou na oheň připraveny, například některé typy mokřadů a paradoxně i vlhké tropy, o to jsou v nich požáry horší.

Příroda střední Evropy je někde mezi, tady se historicky kombinovaly různé disturbance a jednou z mnoha byl oheň. Většina zdejších druhů nejsou pyrofyty, ale jsou více či méně pyrotolerantní. Častá je zde cyklická sukcese od disturbance (spáleniště, ale i polom, mýtina) přes nestabilní mezistupně (mlází, louka, křoví) k novému zralému lesu. Většinou se ve vztahu k požárům odlišují jen dva typy rostlin – jedny ohni odolávají (pasivní) a druhé jej potřebují pro aktivaci kvetení, klíčení nebo vegetativní obnovy (aktivní). Ale strategií je patrně víc.

Aktivní rezistence: S ohněm se předem počítá, druh mu čelí nehořlavostí. V ohni přežívají dospělci, kdežto přežití semen a mladých rostlin bývá ohroženo. Kmen je kryt tlustou borkou s izolujícími korkovými buňkami naplněnými nehořlavým suberinem. Tím je slavný dub korkový Quercus suber, ale význačně odolné jsou i naše druhy dubů. Ještě odolnější jsou dlouhověké obří sekvoje (Sequoiadendron, Sequoia): jejich kůra je desítky centimetrů tlustá a stromy téměř nemají pryskyřici a hořlavé aromatické látky. Robustní druhy sukulentů jako Agave zase chrání voda v pletivu, středomořské palmičky Chamaerops zevně ohoří, ale pupeny a dřevo jim chrání pancíř listových pochev.

Aktivní pyrofilie: Druhy aktivně podněcují požáry. Větve a listy těchto žhářů jsou silně hořlavé, často impregnované oleji a pryskyřicemi (borovice, eukalypty, cisty, šalvěje). Zažíhají se zbloudilými jiskrami už před čelem požáru. Rostliny sice v ohni hynou nebo jsou těžce poškozeny, ale semena či pupeny podzemních orgánů přežívají a zmlazují, i když vyhoří většina opadu i humusové vrstvy. Jsou to tedy přednostní kolonizátoři spálenišť. Semena často tkví v pevných nehořlavých plodech či šiškách, které dlouho drží na větvích, a teprve požár je shodí na zem (cypřiše, eukalypty, Proteaceae, pinie). Jiné druhy mají v půdě tak velkou zásobu drobných semen, že aspoň část požár přežije (cisty, vřes). Teplota, kouř a látky ze spáleniště konečně semena vzbudí, aby klíčila.

Pasivní pyrofilie: Oheň poškozuje a hubí dospělé rostliny i semena, ale schopnost rychle zmladit to vyrovnává. Dokonce některé druhy čekají s poupaty, dokud nezahoří, a pak vykvetou v několika dnech, ještě celé umouněné (druhy rodů Dichostylis, Bulbine, Cyrtanthus). Požár aktivuje spící pupeny na kmeni či tlustých dřevitých bázích keřů (planika Arbutus) nebo jen uvolní pole pro které pohromu přečkaly v podzemních orgánech (vrbovka úzkolistá Epilobium angustifolium, hasivka Pteridium, oddenkaté trávy, dřeviny jako akát či trnka, cibulnaté a hlíznaté byliny). Sem patří i většina našich pyrofilních druhů. Velká část těchto adaptací jsou ve skutečnosti jen adaptace na obecnou disturbanci. Například rákos se bez ohně krásně obejde, ovšem až na suchozemské rákosiny, kde mu spousty stařiny brání v růstu. Pak se teprve ukáže, k čemu je dobrý jeho zvyk schovávat si oddenky metr pod zemí.

Intolerance, pyrofobie: Rostliny s ohněm nepočítají a podléhají mu. Jsou typické pro oblasti, kde jsou požáry vzácné a nešíří se, protože většina vegetace nehoří. Například jedle bělokorá je hořlavá, ale prospěch z toho nemá, po požáru neregeneruje a semenáče preferují humus před spáleništěm. Ale je to složitější, např. buk lesní je taky pyrofob, poškození požárem mu zmenšuje plodnost a ničí jeho semena, ale oheň mu přesto dost vyhovuje. Stimuluje klíčení přeživších semen, navíc staré bučiny stíní a hromadí masu mrtvého listí a dřeva, po vyhoření kolektivně regenerují. Požár odkryje minerální podklad a přibude světlo, což zas podporuje klíčení a růst mladých boučků.

Inerce: Vítězství nad ohněm je zde kontumační. Vodní rostliny se s ním nepotkají a v pouštích či na skalách je zas od kytky ke kytce tak daleko, že oheň nepřeskočí.

Vesmír