COOLna

Až vztah dospěje ke krizi…
Ano, a právě krize, které se lidé tolik bojí, je paradoxně posledním okamžikem, kdy se to všechno dá zastavit. Není to jednoduché a není to pro každého, ale zde, když se to podaří, se vyjeví skutečná alchymie a poklad našeho vztahu. Na této bolavé pouti se vyjeví nová kvalita naší vztahovosti. V té totálně vyhrocené situaci je to ten největší potenciál na změnu k lepšímu.

Jak je to možné?
Často potřebujeme dojít na hranu, kde vypneme svůj zažitý životní styl a způsob uvažování, který nás vede do záhuby. Teprve skutečná kapitulace, bezmoc a vyčerpání nás dokážou zastavit. 

Jak partneři poznají, že je světlo na konci tunelu?
To zjistí až při terapii. Když se dobře daří, najednou začnou v bezpečném prostoru sdílet věci, o nichž nemluvili roky. Terapie jim totiž může pomoci vytvořit pocit bezpečí, že v něm mohou toho druhého začít více chápat a nebrat spoustu věcí jako útok proti sobě, protože když to tak začnou vnímat, už nejsou schopní tomu druhému naslouchat. Ony se totiž spustí obranné mechanismy, a v tu chvíli se buď brání, vysvětlují, anebo útočí. Ve vztazích tak kvůli tomu mohou být roky bolestného nepochopení, frustrace a prázdnoty. A když se v určité fázi terapie podaří vstoupit do ozdravného procesu, kdy partneři spolu chtějí mluvit a vzájemně se poslouchat, najednou se otevírá prostor a oni můžou mít pocit, že je partner vnímá. Po letech cítí zájem, přijetí a kontakt, který je začne propojovat. 

Jak velkým problémem je, když v manželství vázne komunikace? 
Špatná komunikace je jen povrchový příznak. My potřebujeme jít pod něj, snažíme se zjistit, čím to je a co se děje u těch dvou lidí, kteří spolu přece uměli mluvit. Co se tam nachází, co to komplikuje? Anebo zda jde jen o jeden z příznaků manželské krize. V tomto případě doporučovat partnerům, aby spolu více mluvili, je totální nesmysl a nepochopení tohoto vážného vztahového onemocnění! Takhle je jako terapeut spíš uvrhnu do další fáze, kdy si ještě více ublíží. Oni se třeba jeden druhého bojí, mají v sobě spoustu hněvu, zklamání, frustraci, nedůvěřují si, jsou unavení, vyčerpaní, a často i bezmocní. A jak chcete radit někomu, kdo se cítí roky opuštěný, od partnera zažil tisíce odmítnutí, je bezmocný, už neví, jak dál? To nevyřešíte tím, že mu řeknete: „No tak si zkuste povídat!“ To je absurdní. Navíc manželé, kteří jsou v krizi, už spolu ani mluvit neumějí. 

Krize v manželství mívají řadu příčin. Nejčastěji se mluví o nevěře. Jaká je vaše zkušenost?
Mnohem častější je pomalu postupující odcizení, frustrace, kterou neumíme s partnerem rozebrat, nebo negativní pocity, jež polkneme, ale také velké množství odmítnutí, které ve vztahu zažijeme. A nevěra je často opět jen příznak, jenž je na povrchu, a jako párový poradce se snažím lidem ukázat, co je pod tím. Snažím se porozumět, proč je ten partner opakovaně nevěrný. Nemusí to být zrovna proto, že je casanova. Musíme společně najít, proč se tak chová, jaký to má význam v jeho životním příběhu. A třeba zjistíme, že je to kompenzace. Najednou s jinou partnerkou zase zažil ten pocit, že je skvělý chlap. Lidé se mě občas na přednáškách ptají: „Může být spokojený člověk nevěrný?“ Já jsem zažil spokojených lidí, co byli nevěrní, přitom měli manželku, děti, stabilní práci a úspěch. 

Proč?
Ve vztahu je potřeba nejen komfortu, ale také vzruchů. Když to nemáme, naše nevědomí začne být frustrované. V hlavě si sice dáme dohromady všechny racionální důvody, proč nebýt nevěrný, ale najednou v tom jsme a ani nevíme jak. Je to třeba často i proto, že jsme neměli přístup k něčemu, po čem jsme podvědomě toužili. Možná teď namítnete: Přece to, že někoho miluju, neznamená, že netoužím po někom jiném. To sice ano, ale musíte s tím umět pracovat, nejen to potlačit, protože se to dříve nebo později provalí, a už v tom lítáte. 
Zajímavé ve fenoménu nevěry také je, že mnoho lidí žije spořádaný život, ale vnitřně touží zažít volnost, spontaneitu, chtějí zážitek, jaký měli naposledy před dvaceti lety, ten vítr ve vlasech… A když se to snaží své polovičce naznačit, jen uslyší: „Dej pokoj, prosím tě! Jsme spolu dvacet let, co bys chtěl?“ A potom střih. V práci má manžel teambuilding, na něm alkohol, kolegyně, a je to tady. Ráno se pak probere a nechápe, co se mu to stalo.

Dlouhodobá vztahovost není vrozená věc, to je kvalita, která se teprve získává. A má to i svá úskalí. V partnerském vztahu jsme si velmi blízko a můžeme zažívat věci, jež jsou velmi příjemné, ale také to může být zdroj obrovského napětí. Ta blízkost v nás může probudit věci, o kterých ani nevíme, které si neseme třeba rodově, transgeneračně. 

Často, když nepřemýšlíme o vztazích, jen si jdeme životem na základě základních nevědomých programů, skončíme podobně jako rodiče, protože jsme se neposunuli dále. Stane se, že paní dnes říká: „Je to zvláštní, moji babičku opustili čtyři muži. Moje máma měla dva chlapy, a já už mám třetího a nerozumím tomu proč. V čem je chyba? Babička to říkala dobře, že jsou divní, že se na ně nedá v ničem spolehnout a že se musejí držet zkrátka!“ Ty ženy mají nějaký nevědomý vzorec, který si předávají z generace na generaci, a teprve až při terapii můžeme s vnučkou odhalovat, jak moc bolesti zažila babička a jak s tím vůbec neuměla pracovat. Kolik úzkosti a strachu měla, ale místo toho, aby si to zpracovala, jen přitvrdila. Její dcera dělala to samé. A teprve až vnučka se může podívat na to, co je to za nedůvěru. Co si s sebou nese za tu mámu i babičku. A ona s tím něco může udělat za celou rodovou linii. Ale rozplést to chce hodně silnou motivaci. Většinou to bývá ta negativní: „Strašně moc se trápím a už tak nechci žít!“ 
Společně se tomu pak snažíme rozumět celistvě, což je jeden z pojmů, které zkoušíme zavádět – být v celistvém partnerství. To znamená, že toužím po dobru, ale nesu i zlo. Toužím po lásce, ale také mám v sobě spoustu destrukcí, jimiž ji budu ničit. Jsme pořád masírovaní pohádkami. Všichni toužíme po krásném vztahu až do konce života, a nikdo nás nepřipravuje na zátěž, která přijde. Že partnerský vztah je také zdrojem ohromné frustrace a zklamání, a když s tím neumím zacházet, dovedu ho do jeho smrti velmi rychle.

Když nebudeme do vztahu přinášet nové věci, včetně těžkých období, smutku a bolesti, vzruchu a dobrodružství, hojení starého a vývoje nového, a budeme se pachtit jen po harmonii a klidu, tím spíš ten vztah zničíme. Potřebujeme mít ve vztahu také určitou cizost. To je velký fenomén, o němž se dlouho nevědělo. Partneři si mají být také cizí, protože to narušuje jejich zónu komfortu. 

Ve chvíli, kdy máte pocit, že svého partnera znáte, se vypínáte. „Vždyť on už mě nemůže ničím překvapit!“ To vás vede do pasivity. Když se tím zabývali odborníci v Americe, zjistili, že ideální by bylo, kdyby partneři spolu začali každý půlrok dělat něco nového: tancovat, lézt na skály, jezdit na kole… Jenže to je hodně smělý plán a pro mnoho párů nerealizovatelný. Jiní američtí výzkumníci proto zase přišli s tím, že by bylo dobré, kdybychom měli 2× týdně večer jen pro sebe. Bez dětí. Jednou doma a jednou venku, aby to nabourávalo běžné stereotypy. Ukázalo se ale, že realizace v praxi také není úplně jednoduchá. 

Jinak v partnerství je mnoho příležitostí pro cizost, protože jsme odlišní a můžeme mít na mnoho věcí rozdílný pohled. Pokud se však bojím konfliktu, jsem v pasti. V zájmu lásky a strachu, že toho druhého ztratím, se popřu. Neřeknu mu, že mě štve, že jsem zklamaný nebo že to vidím a cítím jinak. To vůbec není znak špatného vztahu, o tom mluvit. Naopak to znamená, že si můžeme dovolit napětí, že je náš vztah tak dobrý, že si můžeme povídat o svých zklamáních. To už je hodně cizí.

V partnerství mnohdy chybí schopnost vcítit se do toho druhého a vidět situaci jeho očima. To je velmi náročný proces, ale v manželství velmi důležitý… Tak tady vidíte, že těch nových věcí, poznatků a konceptů, které specialista na partnerské vztahy musí znát a umět je nově integrovat do své praxe, je od časů našich starších učitelů spousta. 

Pavel Rataj, vztahový terapeut