COOLna

Úzkostliví lidé často sdílí s lidmi vysoce ambiciózními strach ze selhání. Obavy z fiaska se zdají být jednoznačně zbytečným pocitem. Myslím ale, že existují odnože tohoto strachu, které celou věc komplikují. Záludnější je například obava ze životního ustrnutí.

Mluvím teď o nutkání objevovat nové žánry, navazovat kontakty s neznámými lidmi, poznávat neobjevená místa. Zanedbat je se jeví jako nebezpečí na více frontách: hrozí litování promarněného času na smrtelné posteli. A je tu i bezprostřednější obava – při ustrnutí chřadne kulturní kapitál, čímž klesáme v očích druhých.

Potud jasné: strach z ustrnutí může být stejně nebezpečný jako třeba ten spjatý se selháním v práci. Mít před očima neustále onu smrtelnou postel snadno ústí v neschopnost obyčejného požitkářství. Je přece v pořádku dívat se dokola na jeden seriál a vyrazit na dovolenou, která neohromí ostatní neotřelostí lokace. Dnešním sloupkem ovšem nechci horovat za zlatou střední cestu, za nalezení štěstí mezi věcmi známými a zbrusu novými. Chci namísto toho ještě připomenout, čím je tak svůdné ono porážení ustrnutí.

V první řadě jde o prožitek chvíle, kdy člověk stojí na prahu proměny neznámého ve známé. Příkladem nemusí být jen zlomové chvíle, jako když stojíte s kufry na letišti v cizí zemi. Stačí situace, kdy vám algoritmus doporučí dosud neznámou skladbu. Nejde rovnou rozkrýt její harmonii; mozek neví, jak se bude melodie rozvíjet. Namísto vybuzování známých emocí nebo radostného očekávání refrénu jde zkrátka jen o zajímavé zvuky. Právě ona předtucha, že se po pár posleších z chaosu vynoří řád, je sama o sobě báječným pocitem.