Americká psycholožka Elaine Aron říká, že lidé se cítí nejlépe, když nejsou ani moc nabuzení, ani moc vyklidnění, ale jsou v určité rovnováze, přiměřené míře bdělosti, aktivity a zároveň si vědomi sebe samých. Zní to jednoduše, ale pro některé z nás se tohoto stavu zdá někdy nemožné dosáhnout.
Často jsem přemýšlela nad tím, co u klientů, se kterými pracuji, či u mě samé způsobuje tento pohled na sebe jako na někoho nedostatečného. Plynou z něj totiž velmi nepříjemné tělesné prožitky i přesvědčení o sobě. Ta potom vedou k podrážděnosti a celkové nespokojenosti se sebou, kterou může často „odskákat“ naše nejbližší okolí.
Co se tedy s námi děje? Často jsme v zajetí svého automatického nastavení, kde hlavní slovo má hlas, že se mnou není něco v pořádku, že nejsem dost dobrý. Zjistila jsem, že je to sebekritik, kterého jsme museli přijmout, který v ten moment nad námi má vládu a kritizuje nás, jak jen to jde.
Myslím si, že tento přísný pohled na sebe nejčastěji získáváme od ambiciózního okolí, které si v dobré víře neuvědomuje, že svůj vlastní tlak na sebe a přísnost přenáší na nás. Nebo naopak od okolí, které je často samo zmítané vlastním neuvědomovaným strachem a nedůvěrou, které v dětství nasáváme jako houba.
Určitě je v tom i kus tlaku naší západní společnosti. Její představa o individuálním úspěchu a perfekcionismu, kdy je často oslavován soběstačný hrdina či hrdinka a obyčejný život s každodenními starostmi není tolik zajímavý.
Petra Prest, psycholog
COOLna 
Napsat komentář