Ano – a Foucault by samozřejmě řekl, že ze všech nejděsivější typ autority je ten, který nepotřebuje násilí, aby se prosadil.
To by řekl. I když si myslím, že Foucault se v tomto ohledu často chybně interpretuje tak, že předpokládá, že jakýkoli diskurs pravdy je druh moci a všechny druhy moci jsou násilné a samy o sobě nežádoucí. Pravda, občas to tak může znít, ale kdyby byl konkrétně vyzván k odpovědi, vždy by řekl: Ne, ne, samozřejmě, že ne.
Myšlenka, že vědění je vždy formou moci, je velice lichotivá pro akademiky, kteří mají tohoto druhu moci opravdu hodně a velmi málo jakéhokoli jiného druhu moci, takže stěží překvapí, že to mají tak rádi. Sám Foucault v tom měl své osobní zájmy – v mládí byl diagnostikován jako homosexuál a chtěl pochopit, jak se stalo, že jeho nejintimnější touhy lze považovat za nemoc.
Fakticky oddal svůj život snaze to pochopit. Ale mnozí na akademické levici zapomínají, že takové diagnózy nebyly pouhými abstrakcemi, ale že se opíraly o sílu zákona, hrozbu fyzického násilí, ačkoli samotný doktor zbraň nemá. Jistý druh vulgárního foucaultismu nás povzbuzuje k přehlížení, do jaké míry se za většinou institucí, které Foucault popisuje, skutečně skrývá hrozba násilí.
Panoptikon bylo koneckonců vězení. Když si myslíte, že vás někdo může kdykoli sledovat, tak obvykle prostě půjdete někam jinam. Ve skutečnosti se od Foucaultových dob věci v tomto ohledu celkem zhoršily. Dřív ve školách a nemocnicích nebývaly skutečné ozbrojené stráže; teď na mnoha místech jsou.
Mnoho vlád po celém světě používá argument veřejného zdraví k vynucování opatření, která by v demokratických společnostech jen o pár měsíců dříve byla nemyslitelná. Například ve Slovinsku jsou jednotlivci pokutováni, když se snaží protestovat proti jednání vlády. Samozřejmě ne za protestování. To by bylo nedemokratické. Ale za porušování zákona o infekčních chorobách. Takže jediné skupiny lidí, které se mohou volně pohybovat, jsou policie, armáda a politici.
To mě nepřekvapuje. Můžete se o svém státu dozvědět spoustu věcí, když porovnáte, jak zachází s politickým shromážděním a jak s jakýmkoli jiným.
Jak?
V liberálních demokraciích je obvykle celkovým ospravedlněním právní struktury země nějaká forma ideálu lidské svobody. Americká listina práv začíná svobodou projevu, tisku a shromažďování. V praxi je ale shromáždění lidí za účelem protestu, což má být samotná podstata toho, co znamená být Američanem, považováno za méně legitimní než shromáždění lidí, kteří vám chtějí něco prodat.
Když na to většinové Američany ze střední třídy upozorníte, budou se tvářit nevěřícně. Chudí už tolik ne, nepovažují pravidla za spravedlivá. V každém případě vám odpoví: „Máte samozřejmě právo na shromažďování, pouze potřebujete povolení. V čem je problém?“ Takže vy musíte říct: „Dobře, pokud musíte požádat policii o povolení, abyste mohli něco otisknout, tak se tomu nedá říkat svoboda tisku.“ A oni řeknou: „Ale to je něco jiného! Je to otázka dopravy. Nemůžete se jen tak sejít. Překáželi byste lidem, kteří jdou po ulici.“ Což je vtipné, protože si nevybavuji, že by se někde v ústavě psalo o právu na neomezený dopravní provoz.
Tuto lekci jsme si odnesli z hnutí Occupy. Poté co náš tábor vystěhovali, bylo zarážející, jak mnozí Američané ze střední třídy prostě pokrčili rameny a nadále přihlíželi cupování Listiny práv a svobod, přestože učí své děti, aby právě na ni byli tak hrdí…
David Graeber
COOLna 
Napsat komentář