Já se ale bojím, že je neefektivní se jen soustředit na to, jak zlý je fašismus, a nezkoušet si přitom představovat radikální alternativy. Říkal to už Orwell ve 30., 40. letech. Tvrdil, že když budeme fašismus vykreslovat jen jako nějaké divné šílenství, které nemá žádný vztah k ničemu, jako nějakou skupinku bláznů, co se náhle dostali k moci, prohrajeme.
Živě si vzpomínám, jak jsem byl se svojí manželkou, která je umělkyně, na Benátském bienále. Bylo těsně po roce 2017 a bavili jsme s nějakými lidmi o britské politice. Samozřejmě se mě ptali na brexit – odpověděl jsem, že ano, ano, brexit, to je šílená věc, ale co dělá Corbyn, je zajímavé! Jeho plány na proměnu fungování společnosti jsou inspirativní! A pamatuju si, že je to vůbec nezajímalo – důležitý podle nich byl jen brexit, protože to je přece fašismus! Přijde mi, že spoustu liberálů, respektive samozvaných levičáků, co jsou ale ve skutečnosti liberálové, mnohem víc zajímá fašismus než nějaké alternativní vize. A proto konzervativci vyhrávají!
Skvěle se to ukazuje na Sýrii, především na souboji mezi samozvaným Islámským státem a kurdskými Lidovými obrannými jednotkami YPG. YPG se snaží o vytvoření systému, který by stál na přímé demokracii a emancipaci žen. Jejich slogan je „Žena, život, svoboda“. Jsou to ženy, které doslova bojují s patriarchátem – s vousatými muži, co věří, že by žena skoro ani neměla vycházet z domu. Mysleli byste si, že to feministkám a feministům přijde zajímavé. Dobrá půlka z nich o tom ani neví! Mnohem víc je zajímají manželky mužů z ISIS. Tomu skutečnému feminismu na straně YPG nevěří nebo ho neznají.
Proč liberální feministky a feministy víc zajímají utlačovaní pravičáci?
Čím to je? Mark Fisher ve své vlivné knize Kapitalistický realismus tvrdil, že za to může samotný společensko-ekonomický systém.
Nejsem hluboký znalec Fisherova díla, ale tenhle postřeh je přesný. Probíhá válka s lidskou představivostí. Přitom se ukazuje, že kapitalismus nefunguje. Stačí si rozebrat tři hlavní argumenty, které lidé na jeho podporu říkají. První zní: jistě, je tu nějaká nerovnost, ale například rodiče z chudých rodin mohou díky němu doufat, že se jejich dětem povede lépe. A to už není pravda, alespoň ne ve většině bohatých zemí, kde mladí lidé slýchají: ne, nebudete si moci vzít hypotéku, ne, nepůjdete do důchodu a budete mít méně jistot než vaši rodiče. To je jedna věc.
Často se taky argumentuje technologií – ať už máme v současnosti jakýkoliv problém, kapitalismus vede k mohutnému technologickému rozvoji, a až za 20 let budeme mít kolonie na Marsu, budou se dnešní problémy zdát jako maličkosti. To taky nevypadá, že by se plnilo. Místo toho se tváříme, jako by se 60. léta nestala. Je to vtipné – když se podíváte, co si lidé v roce 1910 představovali, že o 50 let později bude, docela se trefili. Ale představy z 60. let o životě dnes? Neuskutečnily se. Ale dobře, technologie je ve stagnaci.
Co stabilita, třetí argument o prospěšnosti kapitalismu? Kapitalismus prý má rozšiřovat střední třídu a tím politický systém stabilizovat. No, dnes máme Donalda Trumpa, protože americká střední třída je v rozkladu. A podobné věci se dějí všude. Takže hlavní pozitiva kapitalismu už neplatí a přijde mi, že se mu daří ospravedlňovat se hlavně dvěma způsoby. Apeluje na morálku – znáte to: každý, kdo nepracuje dostatečně pilně, je špatný člověk, když neplatíte svoje dluhy, jste lenoch… O tom jsem koneckonců psal své knihy. Snažil jsem se ukázat, jak tenhle zdánlivě „zdravý rozum“ s morálním podtónem jen udržuje kapitalismus v chodu. Kapitalismus se taky prezentuje jako jediný rozumný systém s tím, že cokoliv ostatní je mnohem horší.
Mluvil jste taky o politice a emocích. Jak jdou dohromady?
Hranice mezi racionalitou a emocemi je umělá. Neodpovídá to ani vědeckému poznání. Politika musí být vždycky o obou. Otázka je, s jakými emocemi pracuje. Dotýká se pocitů, jako je zášť či odpor, nebo láska, solidarita a naděje? Politiku prostě emocí zbavit nemůžete, stejně jako není bez emocí možný rozum. Psychologické výzkumy ukázaly, že abyste mohli řešit něco racionálně, musíte být schopni emoční reakce. Jsou propletené se samotným procesem myšlení.
Jak souvisí politická představivost s afektivní stránkou politického života?
Politiku si můžete představit na dvou úrovních. Jednak to je to kolektivní řešení problémů – a tady mimochodem vždycky pomáhá diverzita. Víc perspektiv vede k lepším výsledkům. Na tom taky stojí anarchistický způsob řízení. V širší perspektivě je ale politika taky o vyvažování nesouměřitelného. Jsou věci, které ekonomie nedokáže modelovat. To může být i taková otázka, jako jaká je nejlepší restaurace za dané peníze. Nemůžete to spočítat – jenže lidé o takových věcech rozhodují neustále. Veškeré ekonomické chování je postavené na takových nevypočitatelných volbách. A politika je v tomhle velmi podobná, protože pracuje s věcmi, které nejde dost dobře přesně poměřit.
Je to rozdíl mezi peněžní a morální, etickou hodnotou. Stejně jako nemůžete spočítat hodnotu rodinných hodnot, tak nejde přesně spočítat, kdy už není v pořádku svoji rodinu zanedbávat kvůli umění. Lidé ale takové kalkulace dělají pořád. Nemůžete je ale nijak modelovat. A o tom je politika. Bere tyto absolutní hodnoty, jako je pravda nebo spravedlnost, a přestože je nejde přesně poměřovat, snaží se mezi nimi, respektive různými hodnotovými vizemi, najít rovnováhu.
Ukazuje se, že odpor proti systému je tak normalizovaný, že už se ani nedostane do zpráv. Řekl bych, že většina lidí v Británii teď neví, co se děje ve Francii. A v určitém ohledu to opravdu žádné novinky nejsou, protože něco podobného se děje skoro každý den. Chile nekončí, Francie nekončí, Hongkong nekončí… Vzniká téměř jakési dvojvládí. Je to podobné, jako když zapatisté místo převratu vyhlásili nezávislost a využili ji k vytvoření alternativní struktury.
Když vidíme tolik protestních akcí, není to příležitost k budování globálního hnutí?
Ano, ale musíme přijít na to, jak jednotlivé aktivity navzájem posílit. Zdá se, že každých 10 let se světem prožene podobná vlna. Zároveň se ale pokaždé vzájemné propojení jednotlivých protestů bohužel zmenšuje. Částečně za to mohou síly, které se je snaží potlačit. Okolo nultých let to bylo protiglobalizační hnutí, masové a koordinované mobilizace po celém světě. Deset let nato se objevilo Occupy, arabské jaro, Occupy Europe!. Jenže brzy poté, co se začaly měnit v něco celosvětového, byly velmi rychle potlačeny. A nyní se v globálním měřítku neděje nic. Chybí propojení, chybí struktura. Ale počkejte deset let a bude se to dít znova.
Nemáte alespoň předběžné nápady, jak k jejich propojování přispět?
Předně si musíme přiznat, že probíhá globální vzpoura. Lidé odmítají volbu, kterou jim média nebo politická třída nabízí – na jedné straně máte vyprázdněný levicový obamovský centrismus, který kombinuje nejhorší prvky trhu i byrokracie, ale je nám přitom neustále předkládán jako ta jediná realistická levicová politika. Na druhé pravicový populismus. A lidé došli k tomu, že jestliže tohle je všechno, co jim systém nabízí, tak ať jde systém k čertu. Chtějí vybudovat odspodu něco nového. Dalším krokem je propojit se, budovat infrastrukturu pro vzájemné porozumění a výměnu myšlenek. Všem nám totiž jde o to stejné. Všichni odmítáme sebevražednou a katastrofickou politiku.
Je zajímavé, že ani jedna z těch oficiálních alternativ neřeší klimatickou krizi.
Ano! Na jedné straně máte trumpismus, který říká, ať celý svět shoří. A na druhé macronismus, podle něhož to sice nějak řešit budeme, ale na úkor chudých. To je jediný rozdíl.
antropolog David Graeber
COOLna 
Napsat komentář