COOLna

Co dnes zajímá mladou generaci, zjišťovali výzkumníci z agentury STEM ve studii pro nadaci Friedrich-Ebert-Stiftung. Výzkum byl širší a české respondenty srovnával se stejnou skupinou v zemích visegrádské čtyřky, tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Sběr dat probíhal v období mezi 10. červnem a 20. červencem 2021. Rozhovory prováděla agentura IPSOS online. Dotazníky poskytla nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.

Výsledky se daly čekat, kdo sleduje dlouhodobě českou společnost, toho nepřekvapí třeba fakt, že politika mladé netáhne. Proč? Česká politika je „stará“, postoje a obavy mladých v ní nikdo pořádně, razantně nereprezentuje.

Martin Kratochvíl z agentury STEM říká: „Před posledními parlamentními volbami politici klimatická témata často dehonestovali, přitom je mezi mladými velká poptávka po věrohodné a funkční cestě k řešení.“ Mladí lidé nevěří vládě, nevěří politickým stranám, neztotožňují se s nimi, a nevěří „církvi a náboženským organizacím“.

V grafech STEM se objevuje „církev“, jako by existovala jen jedna jediná. Existuje jich u nás mnohem víc, ale lidé si často slovo církev spojují výhradně s tou katolickou a tu pak s lidmi, jako je kardinál Dominik Duka. Přitom třeba tento prelát v posledních deseti letech splývá s lidmi, jako je Miloš Zeman nebo Václav Klaus, což zřejmě mnoha mladým neuniklo. O jiných církvích pak vědí pramálo, neumějí je totiž oslovit.

Nedůvěra mladých lidí v politiku, ve vládu a politické strany vede k tomu, že převážná většina stran je dlouhodobě ovládána „starými“, a to nejen starou generací, ale především lidmi se „starým myšlením“, s myšlením technologů moci. Předpokládám, že kdyby u nás nějakou stranu vedl dejme tomu David Attenborough (ročník 1926), mladí by za ním šli. Zároveň je s podivem, jak se u nás podařilo zdiskreditovat zelené myšlení, Zelené (Stranu zelených), jejich výsledky jsou katastrofální. Ani dnešní lídři Michal Berg a Magdalena Davis nedokážou mladé přitáhnout k sobě a k volbám.

Přímo fascinující bylo, jak se vláda, stát i krajští politici doslova vykašlali na mladé lidi během pandemie covidu. Jako by o ně vůbec nešlo, přitom pro mladé se stalo období „uvěznění“ naprostým traumatem. Nemohli se stýkat, studující často přišli o brigády a výdělky, chyběly jim peníze, čelili nezájmu, jako by snad ani neexistovali. Výsledek vidíme dnes, řada jich upadla do depresí, hledá pomoc, necítí důvěru ve stát a jeho schopnosti.

Do toho, pokud mají zájem a sledují jak „špičkovou“ celostátní, tak regionální politiku, vidí tu řež, vidí často neschopnost a slyší neustálé žvanění. V Česku se mladí pohybují ve starém světě, ve světě starých, starého myšlení. Málo chodí k volbám. Málo chodí na demonstrace, paradoxně i když ty demonstrace svolává relativně mladý spolek Milion chvilek pro demokracii. Ani tak se tam nehrnou.

Typické příklady? Kdo točí velkou českou politikou, kdo se stal její osou? Miliardář Andrej Babiš. Politik, který sice díky svým marketérům používá „moderní zbraně“, jako jsou sociální sítě a sofistikovaná reklama, ale těžko si představit politika se zabetonovanějším, zastaralejším myšlením. Politika méně postojového, méně živoucího, progresivního. Není žádná náhoda, že nejvíc oslovuje důchodce. Babiš vypadá jako nějaký moderní projekt z 50. let minulého století v ČSSR. – A ruku na srdce, ani dnešní premiér Fiala se svými názory zrovna nepředstavuje ideál pro voliče do 29 let.

Jiné téma. Žijí ve státě, kde byla celá léta neustále kritizována a napadána Evropská unie. Oni ale už mnohem víc ovládají cizí jazyky, takže unii naprosto logicky podporují, vystoupit z ní by toužilo jen 16 procent z nich. „Výhodu spatřují především v zajištění dobrých ekonomických podmínek, v čemž podle nich stát naopak selhává.“ A ještě víc mladých zase zcela logicky podporuje naše členství v NATO. Proč? Vědí, jaká je naše „palebná síla“ a že se sami neubráníme, nejsme žádní Ukrajinci.

Přitom si však uvědomme, že pokud mladí lidé podporují Evropskou unii a Severoatlantickou alianci, nejsou nijak antisystémoví, nekritizují demokracii a její způsob řízení věcí veřejných. Uvědomují si smysl západních politických bloků a nejdou proti nim, což je dnes cenné.

Politika a náboženství mladé nebere, o to víc je ale trápí životní prostředí: nejvíce, hluboce znepokojuje 89 procent z nich. Tohle je drsný vzkaz stranám, vládě, premiérovi. A zase jde o naprosto logický, přirozený postoj.

Zatímco muži a ženy řekněme 50+ vycházejí z toho, že „už to nějak doklepou“, že za nich „sucho tak strašný nebude“, jak se mi nedávno svěřil jeden čtenář, že pro ně se „tak moc nezmění“, „jo, trochu se asi oteplí“, mladým se nabízí dost pekelný výhled. Extremizované počasí, čím dál méně sněhu, vyschlé potoky, řeky a studně, boj o vodu, boj o záchranu poničených zbytků přírody, k tomu dost pravděpodobná obří migrace vyvolaná změnou klimatu, tedy úporný boj o přežití.

Zatímco lidé v Československu před sebou měli na konci roku 1989 velmi nadějné vyhlídky, nečekaně dobrou perspektivu, mladí lidé o třicet let později nemohou vidět budoucnost jinak než s velkými obavami. S obavami, které doprovází silné vědomí, že staré politiky de facto vůbec nezajímají. A s vědomím, že minulé generace klimatické změny svým exploativním způsobem života zavinily.

Mladí se obávají nejen znečištění a změn klimatu, ale taky sociální nespravedlnosti. Žijí v zemi, kde se bohatí postupně vzdalují chudým, a taky v zemi, kde se na chudé stále nasazuje, kde mohou často slyšet, že si za chudobu mohou sami. Znám dost mladých studentů, kteří studují, a ještě k tomu pracují, aby vyžili. Jejich vyhlídky jsou pramizerné, koupit si byt je asi stejně pravděpodobné jako letět s Muskem na Měsíc, jejich výhledem je nejistota.