COOLna

Co si pamatuji já, museli jsme počítat všichni stejným tempem, a kdo látku nepochopil, ujel mu vlak, který těžko doháněl.

Vím, učila jsem se matematiku ve škole stejně a dneska vidím, že to nebylo úplně přínosné. Já se snažím v hodinách nevysvětlovat, ale přimět děti, aby objevovaly. Tahle badatelská forma výuky spočívá v tom, že zadám problém k řešení, ale dětem nepodsouvám, jak postupovat.

Co může být tím problémem?

Může to být klasická slovní úloha. Například: „Zařizuješ byt, spočítej si, kolik potřebuješ koberce nebo barvy na vymalování stěn.“ Ale už jim neříkám: „Koberec je obdélník a ke spočítání jeho množství potřebuješ tento vzoreček.“ Nechám je, ať si k tomu dojdou samy. Někdo použije vzoreček, někdo si plochu vykachlíkuje, někdo rozdělí na čtverce. Nic z toho není špatně, každý může zkoušet různé cesty, důležité je, že se nebojí na ně vydat a posléze třeba vyhodnotit, proč nedosáhl takového cíle, jak se očekávalo. Zadání úloh a jejich náročnost se přizpůsobuje individuálním schopnostem a dovednostem dětí, aby se nestávalo právě to, o čem jste mluvila – aby celá třída nepostupovala tempem, kterému stačí jen několik dětí.

Jak tedy vypadá vaše hodina?

Zadám problém, děti pak pracují buď ve skupinách, samy nebo se zapojí do dvojice, ale činnost by si měly řídit samy.

Opravdu pracují všechny děti?

To nemůžu nikdy říct, ale pohleďme si sami do očí: Kdy pracujeme všichni my dospělí? Dítě se může špatně vyspat, bolí ho hlava, není mu dobře, je mu vedro, má hlad. V tom okamžiku výkonnost klesá, a pokud není pravidlem, že se nezapojuje, proč ho nenechat odpočinout.

Ptají se děti, k čemu jim v životě bude matematika?

Je pravda, že se mi to nestává od doby, co učím touto metodou. Dříve se občas někdo zeptal. To jsem ještě učila stylem, jaký jsem znala ze školy. Dneska se tomu říká frontální výuka a znamená to, že učitel pracuje hromadně s celou třídou, která sleduje jeho výklad.

V čem je úskalí této metody?

Popíšu to, co jsem zažívala sama ve škole – výuka se řídila podle lepších dětí a ty slabší neustále doháněly, maximálně někdy opsaly výsledky, a tím to pro ně končilo. Neměly čas ani prostor látku vstřebat. Já jsem ale v začátcích své učitelské práce nic jiného neznala a věřila jsem, že to funguje, protože mně matematika šla a netušila jsem, že někdo jiný může mít problémy. Postupně jsem se však dostala do kontaktu s lidmi, kteří mi ukázali, že existují i jiné metody, které mohou být pro děti mnohem užitečnější.

Co se stalo, že jste o výuce začala přemýšlet jinak?

Především jsem viděla výsledky své vlastní dcery, která na prvním stupni základní školy dostala paní učitelku, která už tenkrát měla jiné metody – takové, které dneska používám i já. To je myslím nejzásadnější pro každého rodiče. Když vidíte, že je dítě ve škole spokojené a daří se mu, přestanete se bát, jestli něco není špatně. Než jsem to však pochopila, bála jsem se hodně a přidala jsem se na stranu rodičů, mezi nimiž vznikaly nepokoje, a dokonce sepsali petici proti stylu výuky, který sami neznali a měli z něj strach.

To je ve školství časté, že se kritizují jiné přístupy. Proč tomu tak je?

Ono je přece jen velké riziko v tomto oboru dělat něco jinak. Jde o vzdělání vašeho dítěte, o jeho budoucnost, a když se člověk bojí, tak se brání. Učitelka mé dcery to s námi rodiči tenkrát neměla jednoduché, se mnou obzvlášť. Byly jsme kolegyně, já jsem v té době na stejné škole učila na druhém stupni a ona dneska vzpomíná, jak se mě bála potkat.

Jak vás přesvědčila, že právě její metoda je lepší než ta, kterou jste učila vy sama?

Pořádala různá setkání pro rodiče, kde nám vysvětlovala své postupy, ale přesvědčily mě hlavně úspěchy dcery a pak také schopnosti žáků, kteří ke mně postupně přicházeli z prvního stupně. Byli zvyklí pracovat jinak. Dřív jsem měla pocit, že když děti naučím něco v matematice a mají dobré známky z testů, tak to prostě umějí. Jenže když jsme se ke stejné látce vrátili za půl roku nebo za rok, nevěděly nic. Pochopila jsem, že když se výuka postaví na pamětním učení, děti zapomínají.

Co jste se musela naučit, abyste začala učit jinak?

Především to, abych dětem nezasahovala do jejich práce. Abych si uvědomila, že nejsem ten, kdo ve třídě šíří moudro, ale že jsem jen jejich podpora.

Co myslíte – je české školství zkostnatělé, jak se mu vyčítá?

Pohybuji se ve skupině lidí, kteří se snaží dělat svou práci co nejlépe a měnit to, co tady bylo nastavené, takže bych odpověděla, že ne. Zároveň ale vím, že to tak nefunguje všude. Přesto věřím, že se školství hýbe tím správným směrem.