COOLna

Je pátek, půl páté odpoledne. Stojíme v městečku Chiloquin v jižním Oregonu na liduprázdné ulici, výkladní skříně jsou zatlučené dřevotřískovými prkny a auto projede jen zřídka. Kam taky jet a proč? Vždyť jediné, co tu ještě funguje, je malý supermarket s prošlými jogurty po třech dolarech a prací salon. Do něj máme po deseti dnech putování severní Kalifornií, jižním Oregonem a západní Nevadou namířeno i my. I tady, jak se zdá, nikdo nepospíchá. Spíš naopak. Otylá čtyřicátnice v teplákách a kšiltovce naražené na mastných vlasech už potřetí skládá hromadu prádla nesmyslně sem a tam. Jako by chtěla zabít čas. Čímkoli.

Přitom díky nedalekému národnímu parku Crater Lake by tu měl hospodářský motůrek běžet na plné pecky. Jenže místo restaurací a motelů vidíme opuštěné budovy s rozbitými okny, propadlými střechami a vybledlými nápisy, které prozrazují jejich původní účel: autoservis, zahradnictví, železářství…

Jistě, Chiloquin nikdy nebyl Silicon Valley se světoznámými koncerny, kde se vyplácejí štědré platy. Ale hrstka továren tu lidem zaručovala pravidelný příjem a hlavně strukturovaný den. Aby člověk věděl, proč má ráno vstát z postele. „To tam proletělo tornádo?“ reaguje kamarádka Jana na mé whatsappové fotky rozbořených fabrik a hromad sutě za drátěnými ploty.

Vůbec Ameriku. nepoznáváme. Samozřejmě, příroda zůstala úchvatná jako dřív, ale ta velkoplošná bída, s níž jsme tentokrát konfrontováni, nám vyráží dech. A strašně nás mrzí a neustále nás nutí k přemýšlení. Jasně, bezdomovce jsme tu viděli i dříve, stejně jako čtvrtě z maringotek na okrajích měst. Jenže teď máme pocit, že se poměr bídy a blahobytu otočil. Vždyť dnes bydlí v nuzných příbytcích oficiálně 22 milionů Američanů!

Chiloquin je během našeho třítýdenního výletu najednou skoro všude, ačkoli obce nesou jiná jména. Jsou to regiony, ze kterých odešel výrobní průmysl do zámoří a zůstali tu obyvatelé, pro něž zbyla jen špatně placená místa převážně v sektoru služeb. A jestli se kdysi dávno daly nižší platy kompenzovat druhým zaměstnáním, aktuální ceny věcí denní potřeby, nad kterými nám zůstává rozum stát, už nevyřeší ani třetí vedlejšák. Jen pro příklad: půl kila mletého hovězího můžete v supermarketu koupit za 8,20 dolaru (190 Kč), 170 g sýru Feta za 6,80 dolaru (160 Kč), 425 g margarínu za 6 dolarů (140 Kč), nebo 8 dolarů (190 Kč) za 12 vajec.

Možná, že když člověk žije jenom v Americe a nemá srovnání, spousta věcí mu nedojde. Jak jinak si máme najednou vysvětlit, že Američané za nekvalitní jídlo platí dokonce dvakrát víc než Švýcaři za své špičkové produkty? Nebo že jim nevadí, že jedí víceméně dokola to samé? Naše výhoda asi je, že máme srovnání s evropskými sousedy, zatímco v USA stačí zapnout televizi a všude běží jen zprávy z Ameriky, americké filmy, americký sport. Jako by Amerika byla jediným vesmírem. Přece jenom to trochu začínáme chápat.

Velkou roli asi hraje i neskonalý americký optimismus, se kterým se všude setkáváme. A samozřejmě i národní hrdost, vždyť nejen v Chiloquin vlaje americká vlajka i na té nejnuznější barabizně se střechou z igelitu a zahradou zasypanou harampádím.

Ano, Spojené státy jsou bohatou zemí, kde najdete polovinu celosvětového majetku. Ale zároveň jsou také zemí s nejvyšším počtem lidí bez přístřeší a s nejnižší průměrnou délkou života ze všech hospodářsky vyspělých zemí.

Co nás při rozhovorech znovu a znovu překvapuje, je fakt, že si nikdo nestěžuje. Taky na koho, vždyť Američané nikdy nebyli zvyklí, že se o ně stát postará. Nestěžuje si ani mladá blondýna s rozpraskanými rty, která stojí v nemilosrdném kalifornském vedru před obchodem s cedulí „mladá rodina v nouzi, prosím, pomozte“. Nestěžují si ani obyvatelé stanového tábora podél příjezdové ulice, ani postarší dvojice, která leží na zemi před supermarketem

I kdysi nádherné San Francisco na nás působí jako smutná kopie sama sebe. Z roku 1993 a ještě 2010 si přístavní čtvrť Fisherman’s Wharf pamatujeme jako místo plné obchodů a rybích restaurací. Teď je tu každý druhý podnik zavřený a v místech, kde byl trh s mořskými potvorami, vegetují pod igelitovými plachtami celé rodiny. Jedině Pier39 zůstal jako kdysi – a to nejen výhledem na Alcatraz, ale i nabídkou obchodů a restaurací.

Poslední zoufalý obraz současného stavu vidíme cestou na letiště. Pod dálničními mosty, v nikdy neutichajícím hluku a v půlmetrové vrstvě špíny, se choulí desítky barevných stanů. Z jednoho vyčnívají do ulice bosé nohy, sotva dva metry od aut.

Našim americkým vrstevníkům 50+ totiž často chybějí zuby, pokulhávají, v nejlevnějším oblečení a botách sotva lezou z auta. Normálně vypadající Američany vidíme skutečně jen výjimečně, třeba během výletu do hor Sierry Nevady.

Náhodou jsme se připletli do oblasti luxusních vil okolo horského jezera Serene Lake u Soda Springs. Je to ráj kalifornských milionářů, ale sem také nepatříme. Zdejší pláž je sice zdarma, ale „výhradně pro místní obyvatele“, jak nás upozorňuje nápis nad vstupní branou. I pobyt v horách je při absurdní ceně 750 dolarů (17 600 Kč) za noc ve tříhvězdičkovém hotelu vyhrazen jen vyvoleným.

Snad nejvíc nás příkop mezi bohatými a chudými bije do očí ve vinařské oblasti Napa Valley severovýchodně od San Franciska. V jinak tragicky vyschlé krajině se za vysokým plotem ukrývají vinice a přepychová sídla s umělými jezírky a vodotrysky.

Co se ovšem v Americe naštěstí zlepšilo, jsou silnice. Bez investic do infrastruktury by totiž Američané přišli o své nejmilejší hobby: sedět za volantem auta. Znovu a znovu nechápeme, kam všichni neustále jezdí – v osmi pruzích 24 hodin denně. Američané také v autech jen tak sedí nebo bydlí. Třeba postarší žena, která se svým stříbrným vanem parkuje hned u pláže. Zatímco zadní část auta má nacpanou barevnými bednami s věcmi roztříděnými podle dřívějších pokojů – ložnice, kuchyň, obývák –, přední část si dělí s dvěma psy a kočkou.

Z našeho pohledu je zdejší bída nesnesitelná i tím, že z ní není ani na chvilku úniku. Procházet se totiž není kam. Všechno je tu rozlehlé, centra menších měst jsou pustá a často i bez chodníků, příroda je plná plotů, stezky tu kromě přírodních parků hledáme marně. Kromě bohatých čtvrtí leží všude spousta harampádí, místo příjemného venkovního posezení se před domy povalují rozbité pračky a sporáky, v zahradě odpočívají mezi roštím auta tří generací. S takovým nepořádkem jsme se dřív nesetkali. Nebýt aut, některé ulice by mohly být i díky uzlům prověšeného elektrického vedení klidně v nějaké rozvojové zemi třetího světa.

Ještě měsíc po návratu si vážím celozrnného chleba nebo skvělého jogurtu, který není jen tuhou hmotou s příchutí bonbonů. Udělá mi radost i obyčejný sprchový gel nebo uklizený pokoj. Ačkoli ceny hotelů v Americe stouply za posledních pět let minimálně o 60 procent, uklizeno jsme měli za tři týdny jen jednou. Poprvé byl důvodem koronavirus, podruhé nedostatek personálu, potřetí jsme se na recepci už ani neptali.