Hudba sice ještě hraje, ale do děravé lodi proudí voda. Situace na Západě mi tak trochu připomíná moji nedávnou navštěvu gigantického nákupního centra. Z reproduktorů se linuly uklidňující tóny smyčců, vše se okázale blýskalo a z dálky vypadalo v nejlepším pořádku. Jak se ale a pár minut ukázalo, byly to jen tuny naleštěného šrotu; najít v té kupě zbytečných věcí kvalitní výrobek, který jsem sháněl, byl skoro nadlidský výkon.
Někteří občané se stále ještě nechají líbivými tóny a blikajícími světly kolébat. Uvědomění reality totiž poněkud ztěžuje skutečnost, že na současnou situaci nejsme psychicky připraveni. Jelikož jsme nic podobného nezažili my, naše babičky ani prababičky, náš mozek některá rizika nebere vážně.
\“Jsou nebezpečí, rizika a nepříjemnosti, na které se dokážeme připravit a reagovat. Děje se tak proto, že jsme je už zažili několikrát a víme, co s nimi. Pak jsou události, se kterými počítáme méně, protože se nám nestaly. Umíme si je do značné míry představit, protože se stávají lidem kolem nás nebo aspoň lidem, o kterých čteme v novinách a kteří jsou nám hodně podobní. I když jsme se ještě například ještě nestali obětí loupežného přepadení, dokážeme snadno pochopit, že nemáme v noci procházet určitými oblastmi nebo se máme zamykat. (…) Jenže pokud narazíme na fakta, která by ukazovala k něčemu hodně neobvyklému, náš mozek je prostě vygumuje. Nebudou pro nás existovat,\“ vysvětluje v úvodu svého bestselleru Petr Hampl, proč v minulosti lidé nevěřili například tomu, že bude válka, dokonce ani v době, kdy už probíhala.
I přes tento handicap stále větší skupina chápe, že žijeme ve velké Potěmkinově vesnici, jejíž kulisy začínají oprýskávat a odhalovat, že iluze naší světlé budoucnosti stojí na vodě. To, že se náš kontinent, potažmo celá západní společnost potápí, je vidět víc a víc. A to i přesto, že jsme v médiích cíleně manipulováni tak, abychom tato fakta ignorovali a soustředili se nikoli na zatékání do podpalubí, ale na vyhrávající muzikanty.
Do karet nám hraje to, že se zániky říší vzájemně dost podobají a vždy mají základní znaky společné. Můžeme se tedy poučit, budeme-li o to stát.
Přesto je zde jedna věc pro naši dobu zcela unikátní. Ať se totiž v minulosti stalo cokoli a společnosti řešily jakékoli problémy, které oslabily jejich akceschopnost, ostražitost a stabilitu, nakonec byly vždy dobyty vnějšími silami a podlehly vojenské přesile, násilí nebo \“barbarským\“ nájezdům. Nikdy nikdo se ale podle dostupných informací nechoval tak podivně sebevražedně jako my. Nejen že totiž z důvodů, jež jsme si nastínili, nebezpečí ignorujeme, my jej dokonce sami vytváříme.
6.2. 2019 přinesl francouzský týdeník Le Point výsledky nové studie, podle níž jeden ze čtyř Francouzů věří, že elity používají masovou migraci jako nástroj, který má v jejich státech nahradit Evropany. Francouzi zároveň vyrazili houfně do ulic a jsou naladěni natolik revolučně, že v zemi, která má obrovské ekonomické a sociální problémy, hrozí občanská válka. Pochopili totiž – a vůbec ne pouze na případu podpory stěhování Afriky a Blízkého východu do Evropy, to je jen jedna součást mozaiky -, že jejich politici, místo aby reprezentovali jejich zájmy, hájí zájmy někoho úplně jiného.
Odpověď na otázku, proč se hroutí západní civilizace, tak, jak ji ve své knize pokládá Petr Hampl, ale může být překvapivá. Autor totiž nerozepisuje nějak obšírně, že jsme v háji, to ostatně každý, kdo chce, může vidět na vlastní oči, ale do hloubky zkoumá příčinu tohoto stavu. V tomto ohledu jde o přelomové dílo vhodné nejen pro všechny rasisty, xenofoby, konspirační teoretiky, blázny, extremisty, proruské propagandisty a jiné potížisty, jak jsou označováni všichni lidé bez rozdílu, kteří si problémy Západu uvědomují a chtěli by je řešit; ale unikátnost knihy spočívá právě v tom, že je důležitá i pro takzvané sluníčkáře. Tedy pro lidi, pro než je pravda o současné euroamerické realitě natolik nepříjemná či nepohodlná, že se uzavřeli v bublině, z níž kopou kolem a útočí na všechny strany ve snaze oddálit moment, kdy se jim jejich pracně budovaný světonázor humanismu, multikulturalismu a liberalismu sesype jako domeček z karet. Mám teď na mysli ty, kteří jsou sluníčkáři z přesvědčení a nejsou za to placeni politickými neziskovkami, norskými fondy, granty a jinými dotacemi.
Prolomení hradeb ale není kniha o islámu, i když o něm také hovoří a v podtitulu má Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu. Je to kniha o systému. A o nás. A proto je tak zásadní.
Navzdory propagandě Česká republika, Evropa ani Spojené státy americké nevzkvétají, když to řekneme slušně.
Konkrétně u nás je nezaměstnanost sice nízká, ale už teď většina lidí sotva vyžije z platů a na obzoru je, jak opatrně připouštějí ekonomové, ekonomická krize. To v kombinaci s obrovskými dluhy domácností a hypoteční krizí nevěstí nic dobrého. Zjednodušeně řečeno – bohatí bohatnou a všichni ostatní chudnou.
Společnost se separuje i třídně. \“Toto rozdělení, které je v českých poměrech někdy popisováno jako konflikt mezi kavárnou a hospodou a které je naivně připisováno Miloši Zemanovi, se ve skutečnosti projevuje ve všech zemích Západu.\“
Média místo informací šíří propagandu a prosazují cizí či nadnárodní zájmy, rapidně klesá úroveň vzdělaní, lidé nemají důvěřu v politický systém a ládují se psychofarmaky, aby se nezbláznili. A neziskové organizace, které měly původně lidem pomáhat, šíří genderové a multikulturní ideologie a zasazují se o cenzuru, v čemž jim ochotně sekundují média. Svoboda slova je potlačována podobným způsobem, jaký známe z totalitních systémů, mažou se příspěvky z Facebooku, lidé se vyhazují z práce a šikana názorových oponentů je stále nesnesitelnější.
Ale proč?\“Intuitivně tušíme, že většina těchto jevů je nějak propojených. Některé jsou příčinami a jiné následky. To znamená, že vyřešení nebo výrazné zmírnění jednoho problému by přineslo úlevu i v dalších oblastech. A naopak to také znamená, že téměř žádný problém není možné vyřešit, aniž bychom si poradili s problémy v pozadí. V této chvíli se ještě nepokoušíme cokoliv řešit. Stačilo by nám porozumět,\“ píse Petr Hampl. A o to právě jde. Porozumět.
Kdybych měl tipovat, co je vlastně příčinou stavu, ve kterém se nacházíme, zmínil bych třeba bankovní systém. Nebo korporace. Kdyby to nestačilo, přidal bych zednáře, ilumináty či lidskou blbost. Petr Hampl má jinou odpověď, která přitom nic z předchozího nevylučuje – byrokracii. Obzvláště ta s přívlastkem korporátní. Byrokracie totiž válcuje všechno, co se jí postaví do cesty. Je jako krakatice – pokud jí useknete jedno chapadlo, doroste nové. \“Někdy se můžeme setkat s tvrzením, že korporátní byrokracie je jaksi méně byrokratická, protože korporace musí předvést nějaký výkon, jinak by zkrachovala. Vážně? Víte o jediném případu, kdy by korporace opravdu zkrachovala tak, že se vyklízely prostory a zdražil nábytek? Zpravidla je tomu tak, že neúspěšná korporace je převzata jinou korporací, takže titíž manažeři sedí dál na svých židlích a ve stejné budově a realizují další programy interního zvyšování kompetencí. Kdo se naučil přežít v byrokratickém aparátu, má jistou židli do konce života,\“ vysvětluje Petr Hampl, sám bývalý korporátní manažer.
Zatímco podnikatelé usilují o zisk a úspěch, byrokrati o zvýšení rozpočtu a pravomocí svého oddělení. Dynamika, snaha, energie a výkonnost jsou srovnatelné, ale vedou k rozdilnemu výsledku – v tomto případě k předpisům a nařízením.
\“Byrokratická kreativita má oproti té firemní jednu podstatnou výhodu. Nový podnikatelský produkt si můžete jednoduše nekoupít, nové nařízení ale odmítnout nemůžete. Když tedy státní či neziskový byrokrat přijde s nápadem na novy produkt (rozuměj předpis), velké korporace se nebrání. Proč také, když v nich panují stejné byrokratické poměry? Každá nová vládní refulace bude záminkou zavést další podnikové programy, přijmout složitější interní směrnice a požadovat vyšší rozpočty a víc podřízených. Malé podniky a lidé nemají dost síly, aby mohli klást odpor.\“
Bojují o své pozice a vlastní prospěch, aby je nevytlačila dravá a mladší konkurence. Korporátní hydra dosáhla rozměrů a bere si vše, co se jí postavído cesty. \“Vznikl tak také gigantický výběrový stroj, který identifikuje lidi schopné uspět v byrokratické organizaci. Lidé jsou tříděni podle schopnosti intrikovat, potlačit svědomí, přizpůsobit své názory ostatním, a dalších potřebných vlastností. Ti, kdo je nemají, putují do výroby nebo skončí v nejnižších patrech. Na vyšších úrovních se tak motivace kombinuje s povahovými rysy,\“ všímá si Petr Hampl fenoménu, jenž je též znám například díky knize personalisty Paula Babiaka a psychologa Roberta D. Harea Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce.
Autor o této třídě superbyrokratických elit mluví jako o nové aristokracii – a to především kvůli schopnosti udržet se u moci a nadále ji rozšiřovat.
\“Superboháči podporují sňatky svých dětí s dětmi supermanažerů, zvou je na večírky, chodí na stejná divadelní představení a pochopitelně mají stejné názory.\“ A taky dávají děti do jiných škol – zatímco v těch běžných se studenti učí, jak být dobrými služebníky, ve výběrových školách nových aristokratů si osvojují řídící schopnosti. Díky jinému vzdělaní a rodinnému zázemí tak již ve velmi útlém věku vědí, jak systém funguje a jak jej využívat ve svůj prospěch. Mají zkratka informace, kterých se prostému lidu nikdy nedostane. Členství v této superbyrokratické elitě se velmi často dědí, už proto, že se dětem z těchto rodin dostává lepších předpokladů, zvyků, informací, vzdělaní a naučí se v systému díky rodičům snadno chodit.
Tím se postupně oddělují dvě kasty občanů – příslušníků nové aristokracie a obyčejných lidí, kteří pomalu, ale jistě míří do postavení jejich otroků, jimiž oni nekonečně pohrdají. Jejich \“poddaní\“ sice pracují a snaží se, ale vydělávají sotva na přežití. Petr Hampl to přirovnává k rozděleni na příslušníky královského dvoru a ty ostatní.
Celé řemeslo vrcholového manažera stojí podle Petra Hampla na dvou pilířích – perfektním odhadu rozložení moci a schopnosti vlichotit se těm správným lidem. Udržet si postavení je velmi složité a vyžaduje kromě výkonného mozku i názorovou přizpůsobivost, dravost a umění intrik – přesně jako na královském dvoře, kde jedna chyba mohla znamenat nemilost.
Zdáním, že mají všichni stejné šance, ale vzniká poslušnost a tisíce a tisíce dalších lidí přejímají stejné vzorce chování, politicky korektní názory, dementní ideologie a celkově požadované vzorce chování v naději, že jim to zajistí skvělou kariéru. Jaké pak je jejich překvapení, když na kariérním vrcholu s hypotékou a autem na leasing na krku dostanou jako nepotřební padáka. Protože korporace na jejich místo najme mladého vlka s větším tahem na bránu, který totéž udělá za méně peněz pravé v naději, že to dotáhne daleko. Jakmile se ale i on dostane na vrchol, je příliš drahý, a tak vyhodí zase jeho. A tak to pokračuje stále dokola.
\“Mezinárodní povaha manažerské superelity vytváří globální hierarchii, které kralují ti ve vedení globálních organizací (EU, OSN, korporace, neziskovky). Menší elity na národní úrovni se hrbí pod touto globální elitou a každý doufá, že právě on bude povýšen do mezinárodního prostředí. A pak jsou zase nižší vrstvy, které doufají, že se dostanou mezi členy představenstev a náměstky v jednotlivých zemích. To představuje spontánně fungující systém ovládání pevnější než jakékoliv formální velení,\“ píše Petr Hampl.
Svobodný občan, hrdý na svůj národ, s fungující rodinou a vlastním názorem je byrokratovou noční můrou. Společnost, která se ocitla v chaosu a je vyděšená, se daleko lépe ovládá. A hlavně, umožňuje zavádění stále početnějších sociálních programů, nařízení a směrnic. Ochrana menšin, integrace, mezikulturní dialog – čím větší problémy, tím víc peněz je na to potřeba…
Šifra
COOLna 
Napsat komentář