COOLna

Asi před dvaceti lety zvítězila v EU idea boje s CO2 a cíl „dekarbonizace“ (bez CO2) se objevil v energetické strategii EU a vytvořil trojici s dosud deklarovanými cíli „bezpečná“ (spolehlivě dostupná) a „konkurenceschopná“ (za ceny srovnatelné se světem). U cíle dekarbonizace byla původně jasná slova: provided public acceptance, tedy za podmínky, že to veřejnost bude akceptovat – rozumějte akceptovat cenu tohoto cíle. V textu Green Deal už tahle slova nenajdete, je tam ale poznámka Not assessed: public acceptance. Na názor evropské veřejnosti už se nikdo neptal.

Ta by se určitě ptala, proč státy, které tolik chtějí akcelerovat dekarbonizaci v EU, odmítají jaderné elektrárny, které CO2 neprodukují, a současně volí kombinaci obnovitelných zdrojů (OZE) s plynovými elektrárnami, které jej produkují. Ptala by se, jak tento program ovlivní ceny energie v EU, proč povede k růstu energetické dovozní závislosti a jaká rizika z toho plynou.

Ti bystřejší by chtěli vědět, kolik to bude stát a jaký to bude mít dopad na celosvětové emise CO2, když atmosféra je společná všem. Omezení jakýchkoliv škodlivých emisí je bezesporu chvályhodný cíl. Jenže světové emise CO2 rostou mnohem rychleji, než je v EU dokážeme tlumit, protože jiné státy jich vypouštějí stále více, jak dokazuje graf.

Je zjevné, že i kdybychom za cenu zničení prosperity EU nevypustili ani tunu, světové emise dál porostou, pokud je nezačnou omezovat hlavní emitenti.

Pokud nechcete jádro ani uhlí, pak vám k stabilitě elektrizační soustavy při růstu podílu OZE pomůže jen plyn a ten hlavně dovážíme. Závislost na dovozu energie je nebezpečná, protože vám dodavatel může omezit dodávky nebo zvýšit cenu a vy ponesete důsledky.

ČR dováží 99 procent ropy a ropných produktů, 99 procent plynu, 100 procent jaderného paliva a dovážíme i uhlí, protože jsme se rozhodli to, které máme doma, netěžit. Výsledkem je 61procentní dovozní energetická závislost, která dál roste, podobně jako v celé EU.

V roce 2016 začala EU prosazovat ústup od dlouhodobých kontraktů na nákup plynu a trvala na krátkodobých kontraktech spotového trhu v přesvědčení, že to povede k nižším cenám. S touto vírou také dohodla s Ruskem, jako největším dodavatelem plynu do EU (v 2020 celkem 45 procent), vazbu cen plynu na spotový trh namísto dosavadní vazby na ceny ropy. Rusku pak už jen stačilo stáhnout v roce 2021 dodávky plynu ze spotového trhu a ceny vyletěly raketově vzhůru. Válka na Ukrajině a s ní spojené sankce proti ruskému agresorovi donutily EU hledat jiné zdroje plynu. Jenže plynovod jen tak rychle nepostavíte a navíc je to investice na 80 až 100 let a EU současně trvá na tom, že za 30 let fosilní paliva spalovat nebude, takže stavět nový plynovod pro zásobování EU nikdo nechce. LNG je tedy tou hlavní náhradou a má to svá omezení, protože terminály LNG jsou hlavně na jižním a jihozápadním pořeží EU a na severu je musíme teprve dostavět. Tankerů na LNG je na světě necelých 500 a EU nezbývá než přeplatit jiné odběratele, což vede k růstu cen LNG pro Evropu.

Jak to souvisí s cenami elektřiny? Na EU burze se prodává elektřina tak, že ceny konkrétní seance určuje ta nejdražší elektřina, která se na ní prodává, tedy ta poslední nakoupená, tzv. „závěrná“ elektrárna. Když vyletěly ceny plynu vzhůru, určují ceny veškeré elektřiny na burze ty plynové zdroje. Přitom nezáleží na tom, jaké máte náklady na výrobu elektřiny. Takže ceny i tady vyletěly závratně vysoko a vedly k neočekávaným ziskům neplynových elektráren. Rychlým řešením by mohla být změna pravidel obchodování na burze nebo vyloučení plynových zdrojů z mechanismu určování ceny nebo prosté zastropování cen plynu pro plynové elektrárny.

Nic z toho EU neudělala, protože takové návrhy Německo spolu s Nizozemskem a Rakouskem zatím blokuje. Přitom Španělsko a Portugalsko ceny plynu pro plynové elektrárny v říjnu zastropovalo a ceny veškeré elektřiny pro všechny odběratele rázem spadly na úroveň 2,5krát nižší, než máme v ČR, Německu, Slovensku, Maďarsku, Rakousku či Francii. Podobně jako ve Skandinávii, kde místo plynových využívají vodní elektrárny.

Ceny energie dál zdražují i povolenky CO2, tedy povinnost zaplatit za vypouštění CO2. V polovině roku 2021 EU usoudila, že boj s emisemi je třeba vygradovat, a stáhla část povolenek z trhu. Bohužel v době, kdy Rusové stáhli plyn ze spotového trhu EU. Výsledkem byl enormní nárůst cen povolenek, který akceleroval růst cen energie. Je evidentní, že v nastalé krizi by uvolnění trhu s povolenkami přispělo ke snížení cen tepla, plynu i elektřiny, nicméně EU oznámila, že od Green Dealu neustoupí ani při nastalé krizi, a dál drží miliardy povolenek v šuplíku.

Namísto řešení příčin – a není to jen ruský plyn – zatím jak u nás doma, tak ve většině států EU řešíme důsledky enormních cen energie tím, že poskytujeme slevy, příspěvky, snižujeme daně z energie či vyhlašujeme jiné formy pomoci a stropy na ceny energie pro vybrané skupiny odběratelů. Naše vláda věřila, že dosáhne celoevropské dohody na zastropování cen plynu, a odsouvala domácí zásah, což určitě bylo pod vlivem předsednictví EU. Proto pomoc přišla později a ceny u nás vzrostly víc než u většiny zemí EU, které zavedly různé kroky dříve než my.

Důsledkem liknavosti naší vlády je rychlejší růst cen energie než ve zbytku EU. Důsledkem liknavosti EU jsou výrazně vyšší ceny energie v EU než ve zbytku světa a také ztráta konkurenceschopnosti našich podniků a prosperity společnosti.

Na otázku, kdy to skončí, můžeme odpovědět: rychle, když budeme řešit příčiny, nebo za pár let, když budeme jen tlumit důsledky.

Pavel Antonín Stehlík