Jakmile se zrychlila výroba knih, jakmile se zjednodušilo šíření informací, svět se dal do pohybu.
Knížky mám rád proto, že i samy o sobě jsou nositelkami příběhů. Nejenom těch vytištěných, ale těch, na kterých se samy podílely. Když mi někdo na přednášce přinese k podpisu moji už pěkně požvachlanou knížku, mám velikou radost. A poptávám se – kde knížka byla, co zažila, čemu sloužila? Pro každého autora je to dobrodružství.
Knihy jsou parťáci, kamarádi, které rád překládám, píšu do nich poznámky, ohýbám jim rožky anebo celé stránky, abych se případně později lépe dostal k oblíbené pasáži anebo k místu, které si chci ještě doplnit, citovat anebo probrat s autorem. Protokolárnost je fajn, ale i u lidí jsem rád, když se nám bez zbytečných cavyků povede dostat se rychle k jádru věci. Stejně je totiž vždycky nejzajímavější porovnávat, jaké světy se každému z nás rodí v hlavách. Co hlava, to jiný svět. Co hlava, to jiná představa o knížce. O jejích hrdinech, o prostředí, kde se odehrává, i o tom, jak asi vypadal Harry Potter anebo Frodo Pytlík – minimálně do doby, než se to nafilmuje.
Pamatuji si, jak v začátcích rozvoje internetu teoretikové snili o tom, jak se celý svět zlepší, protože \“už nikdo nebude bránit šíření pravdy, šíření informací od kohokoli ke komukoli\“. Koho tehdy mohlo napadnout, jaká spousta blbin a lží celý ten internet zaplaví! Ono to totiž bylo stejné za Gutenberga i dnes: vždycky jsme na začátku i na konci všichni limitováni dvěma hlavami: tou, která to vymyslí, a pak tou, která si to přečte.
polárník, cestovatel a režisér, autor řady oceňovaných knih a filmů Petr Horký
COOLna 
Napsat komentář