Jedna žena se před nějakou dobou vydala špatným směrem, protože se denně cítí špatně a mě nenapadlo jiné přirovnání, než že její duše vysychá.
Protože nemá možnost čerpat výživu, která na ni čeká na té správné cestě jejím životem.
Každý občas sejdeme ze své cesty (a prosím pěkně nemyslím tím, že zhřešíme a zasloužili bychom si boží trest), hledáme se a nic nedává smysl.
A takové fáze jsou potřeba.
Proč?
Protože když se cítíme špatně, tak víme, že teď a tady máme zastavit, ztišit se. Zostřit smysly a vypnout autopilota.
– Čeká nás změna. Bude vnější, nebo vnitřní. Chce se udát.
– Odloupla se další slupka cibule a na světlo se derou hlubší, dosud skrytá přání a záměry.
Takže díky za mizerné dny!
Ale spousta lidí se bojí chvíl, kdy se mají nechat vést svými smysly! Naslouchat tichému vnitřnímu hlasu, vnímat závan pocitu, uvěřit vnitřnímu obrazu.
Protože si nevěří.
Lucie Kolaříková
COOLna 
Napsat komentář