Večer

Jak ruka s kornoutem

bílá vztáhla se

před oči toužící

po lásce, po kráse,

od zítřků budoucnost

přijímáš tajemných,

se rtů jde modlitba,

na srdci hřeje smích.

Z kornoutu béřeš si,

to a to vypadne,

miluješ, hněváš se,

jak ti kdy napadne.

Jitra jdou s večery

a roky s měsíci,

myšlenky tratí se

v záhadné směsici.

V aleji třešně jsou,

jeřáby, topoly,

květ hněvů odkvétá,

bolest se vybolí.

Když kornout prázdný je,

všecko když vypadne,

stává se průzračným,

co bylo záhadné.

Vzpomínky víří jen

podobné roji vil.

Kornout už prázdný je…

V kornoutu život byl…