COOLna

V přežívajících liberálních či konzervativních částech západních společností zavládla v posledních letech tak trochu panika. Žijeme prý už dokonce ve „Věku hovadin“ (Age of Bullshit) a pokolikáté od začátku dvacátého století se mluví i o „krizi idejí“. Fakta přitom nikam nezmizela a způsoby jejich poctivé interpretace také zůstaly stejné. Tak co se to děje?

Vypadá to, jako by si tradiční politické školy po sto padesáti letech opravdu přestaly rozumět s „lidem“. Ten dnes prý stále častěji namísto odborníkům naslouchá populistům, šaškům či sprosťákům bez tradice a programu. Jako kdyby to tady už nebylo. Jako by nebyli zvrhlí populisté a šílenci jako Mussolini, Hitler nebo Gottwald zblblým „lidem“ zvoleni ve více méně normálních volbách. Demokratický Západ dosud zřejmě úplně nepochopil lekci střetu s totalitními režimy, ve kterých stamiliony lidí desítky let upřímně milovaly svoje katy. Koneckonců největšího z vrahů Stalina ještě dnes obdivuje šedesát procent Rusů. Co když tedy ani „lid“ v dnešních demokraciích není svatý a nedotknutelný? Co když vždycky byl a je omylný, a jenom se, už pokolikáté v dějinách, načas „zbláznil“? Anebo – co když se po více než dvou stoletích přežila klasická forma demokracie a politických stran sama o sobě?

Už od starověkého Řecka je představa demokracie vystavěna na komunikaci idejí mezi občany obce – společnosti, symbolizované sdíleným příběhem. Pro úspěšné demokracie je typické, že jde o pozitivní příběh úspěchu nebo kulturní výlučnosti. Problematické jsou naopak demokracie s příběhem negativním, s komplexem oběti, jak je tomu ve Střední Evropě, některých latinskoamerických nebo arabských zemích. Ony čtyři sloupy – politické ideje, jejich komunikace, občan a sdílený příběh – podpíraly stavbu společenství, posilovanou ve starověku vírou ve společné bohy a samozřejmou povinností každého občana (tehdy muže) být součástí obrany obce. Logicky musely být v rovnováze, jinak stavbě hrozilo zhroucení. Co a jak se tedy změnilo v jejich dnešní interakci?

Politické ideje dnes mají jen velmi omezený vliv. Koncem osmnáctého a v devatenáctém století odrážely zjevné skupinové, stavovské či třídní, ekonomicky definované zájmy. Staly se také zásadním programem nové společenské vrstvy – střední třídy. Demokratická politika sama se ovšem postupně – a velmi často nedemokraticky – začala uzavírat do rámce takzvaných národních států a jejich soupeření, včetně koloniálních výbojů. Ze všeobecného přijetí už svojí podstatou konfrontačního a negativistického modelu „národního státu“ pak demokraticky vyplynuly dvě strašlivé světové války. Stojí za to připomínat, že „lid“ všech válečných stran nastupoval do těchto šílených jatek s nadšením.

Rozvoj politických idejí moderní demokracie byl dále na dlouhá desetiletí blokován válkami a konfrontací s totalitními režimy. V roce 1989 se zdánlivá nehnutelnost mocenského patu studené války zhroutila – ale v nabídce politických idejí v proměněném světě uměla demokracie nově příchozím nabídnout jenom formální kopírování sto let starých institucí a rituálů národních států a, v lepším případě, spolupráce jejich vlád. I ty nejúspěšnější pokusy o inovace politické demokracie, jako bylo prosazování obrany individuálních lidských práv na základě mezinárodních smluv (závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, Všeobecná deklarace lidských práv či konvence proti mučení) nebo snahy o reformu Rady bezpečnosti OSN a myšlenka Mezinárodního trestního tribunálu, byly po roce 1989 velmi rychle zapomenuty a opuštěny.

Viditelné symptomy problémů parlamentní demokracie přitom byly zjevné už v té době. Diktátoři v postkomunistických zemích vyhrávali svobodné volby jak na běžícím páse a hospodářské pozice v nově demokratizovaných společnostech, stejně jako oblast výkonu práva a spravedlnosti, ovládly postkomunistické mafie. Zavedené západní demokracie selhávaly v Bosně, Iráku, Afghánistánu či Kosovu, vůči Číně, Rusku i Latinské Americe. Ukázalo se, že přes nabubřelá slova o vítězství nad totalitními ideologiemi automatický vývoj společností od diktatur k demokracii a tržní ekonomice prostě neexistuje. Politické ideje se tak dnes pro domácí publikum staly prakticky nestravitelným prodejním artiklem. Na jejich místo nastoupily emoce devatenáctého století – slogany o identitě a nepřátelských „jiných“.

Mezitím totiž – zcela mimo vliv politických idejí a politické třídy – namísto osobně zodpovědného občana sebe-vědomé společnosti vyrostl v celém industrializovaném světě moderně ne-vědomý masový spotřebitel. Střední třída, která byla původně hlavním garantem právního státu a stabilní demokracie, se stala většinou nové spotřební společnosti bez ideálů. Dříve respektované elity vzdělanosti, šlechty, církve či politického vlivu přestaly být zajímavé, stejně jako jejich hodnoty a ideje, které představovaly. Do pozice mnohem „zajímavějších“, a postupem času i vlivnějších „idejí“, se dostaly sport, zábava a bulvární drby.

Rozvoj masových informačních technologií, vizualizace a přeměna politické komunikace na předávání informací ve zdánlivě reálném čase navíc ve stejné době totálně proměnily veškerou společenskou komunikaci. Obsah mediálního jazyka byl devalvován a tomu se nutně přizpůsobil i výběr politiků. Představitelé idejí a řešení ustoupili vyznavačům mediální konfrontace za každou cenu a obhroublým výrobcům bonmotů a soundbitů. Dlouhodobý zájem a prospěch obce přestaly být důležité, neboť se staly příliš obtížně sdělitelnými. Občan, žijící skrze svou stálou spoluzodpovědnost s obcí, přestal mít význam a téměř vymizel. Vítězící emocionalita poničila ve společenském prostoru respekt k vědění. Názor, opřený pouze o emoce, je dnes důležitějším než fakta – jenomže přesně tohle bylo podstatou totalitarismu. Pro demokracii dneška to představuje smrtelné nebezpečí.

Říká se tomu „Dunning – Krugerův efekt“. Výzkumy amerických psychologů Davida Dunninga a Justina Krugera totiž v minulých letech prokázaly, že čím méně toho víme a známe, tím více jsme přesvědčeni o správnosti našich názorů a vlastní hodnotě. Autoři shrnuli svůj výzkum do věty: „Nejenom, že takoví lidé docházejí k chybným závěrům a dělají nešťastné volby, ale jejich nekompetentnost je připravuje o schopnost si to připustit.“

Rozvoj informačních technologií navíc odhalil zásadní slabinu demokracie tím, že vytvořil stav totálního zahlcení společnosti informacemi. Zcela se proto změnila role šiřitele informací, především role politika a novináře. Dříve respektovaná elitní profese novináře, omezená pevně danými etickými kodexy a plnící společensky důležitou funkci zrcadla moci, v hlasitém chaosu informační nadprodukce a infotainmentu ztratila velkou část svého významu a společenského respektu. Dnes jsou „novináři“, tedy zdroji informací, prakticky všichni lidé s prstem na mobilu – bez jakéhokoliv profesního a mravního omezení. Ve financích se identické situaci říká hyperinflace a její zničující důsledky pro hospodářství i politiku společnosti jsou velmi podrobně popsány. Informační hyperinflace má stejně zničující důsledky, protože vědomou lež dává na roveň ověřeným faktům.

V roce 2015 v rozsáhlém výzkumu amerického veřejného mínění Public Policy Polling odpovídali registrovaní voliči republikánské i demokratické strany kromě jiného i na otázku, zda by podpořili letecký úder a bombardování Agrabahu. 43% republikánských a 55 % demokratických voličům mělo jasně a pevně definovaný názor – a nezáleží na tom, zda pro či proti. Agrabah totiž vůbec neexistuje, přesněji řečeno, jde o vymyšlenou pohádkovou zemi z pětadvacet let starého kresleného filmu. Jakkoliv nesmyslný silný názor se v demokratickém prostoru dneška stal důležitějším, než fakta.

Jan Urban