COOLna

Napadlo mě, že pro nás má možná nějaké nejnovější zprávy o počasí. Ale on místo toho řekl „Vím, že je hodně brzo a že vám dělá starost, jestli vám kvůli počasí neodloží let, nebo ho rovnou nezruší.“ Ze všech stran se ozývalo souhlasné mručení.

„Vím, že máte různé starosti,“ pokračoval, „ale než vás vysadím na letišti, chtěl bych vám poděkovat.“

V okamžiku, kdy vyslovil „poděkovat“, celý autobus ztichl. „Tak to je něco jiného, než jsem čekal,“ pomyslel jsem si.

„Vy jste k nám do Steamboat Springs přijeli strávit jen pár dní dovolené, ale pro nás vaše návštěva znamenala mnohem víc. Jestliže jste tu byli týden, pak měl váš pobyt význam zhruba pro sto místních lidí. A to, že jste tu byli, bude mít vliv na život naší místní komunity ještě celý následující rok.

Vy jste sem přijeli užít si volno, lyžovat, nakupovat a bavit se, a nám jste tím poskytli možnost obživy. A tak vám ještě jednou chci poděkovat za to, že jste tu byli s námi.“

Ohromené ticho. Tohle jsme nečekali. Nikdo v autobuse už nepromluvil, dokud jsme nezastavili před terminálem a řidič přátelsky zahlaholil: „Děkujeme vám! Až budete vystupovat, dávejte pozor, klouže to tu.“

Tenhle řidič byl celé dnešní ráno – a jistě nejenom dnešní ráno – mezi otrávenými cestujícími, kteří si pořád na něco stěžovali. Byl mezi lidmi – mě nevyjímaje – pohlcenými vlastními starostmi a problémy. Bylo by docela pochopitelné, kdyby mu naše negativní energie zkazila jeho dobrou náladu.

Mohl nás v duchu odepsat jako hordu zhýčkaných nevděčných turistů. A on místo toho chápal naše starosti, a přitom se nenechal převálcovat naší negativitou. Předvedl názornou ukázku toho, čemu se v psychologických kruzích říká soucitná odpoutanost. Ve vztazích bez stížností je soucitná odpoutanost důležitou složkou.

oucit je „zřetelné vnímání utrpení druhých provázené touhou vidět úlevu“. Když někoho něco bolí a my si přejeme, aby ho to přestalo bolet, je to z naší strany projev soucitu. Jenomže mnoho lidí chápe mylně soucit tak, že to zároveň znamená přebírat tuto bolest na sebe.

Soucitná odpoutanost možná zní trochu jako oxymóron.

Ale skutečně je možné zajímat se o to, čím druhý prochází, a přitom si jeho břemeno nenakládat na svá bedra. Jestliže na sebe přebíráme bolest druhého člověka, nejenže tím poškozujeme sami sebe, ale omezujeme tím i svoji schopnost pomoct mu danou zkušeností projít a pokračovat dál. Vystavujeme se tak riziku, že ho svým přístupem v jeho problému naopak utvrdíme a zakonzervujeme. K tomu, abychom mu skutečně dokázali pomoct, potřebujeme ve stejné míře jak soucit, tak odpoutanost. Zajímá nás, čím prochází, soucítíme s ním, ale zachováváme si od toho určitý odstup.

Odpoutanost znamená, že k dané věci nejsme připoutaní, a díky tomu získáváme užitečný nadhled. Když se člověk ztrácí ve svých životních výzvách a je zmatený, často potřebuje někoho, kdo by mu pomohl to, čím prochází, nějak utřídit, a k tomu je právě zapotřebí odstup a nadhled. Takový úhel pohledu může však nabídnout jen ten, kdo je odpoutaný. Ten, kdo se nechá zatáhnout do problému a ztratí odstup, může těžko druhému účinně pomáhat přesáhnout danou bolestnou zkušenost. Oscar Wilde napsal: „Všichni jsme na dně propasti, ale někteří z nás vzhlíží ke hvězdám.“ Nemůžeme podávat pomocnou ruku těm, kdo jsou na dně, uvězněni ve svém zoufalství, a vytahovat je nahoru na světlo, jestliže sami klopýtáme tmou dole po jejich boku.

Když jsem byl v mládí u skautů, absolvoval jsem záchranářský výcvik. Záchranná metoda, kterou jsme se učili, se jmenovala „Reach, Throw, Row and Go“ (Dosáhni, dohoď, dovesluj a doplav). Pokud jsme spatřili plavce v nesnázích, měli jsme napřed zkusit na něj dosáhnout, třeba pomocí bidla nebo kusu oblečení. Jestliže byl mimo dosah, měli jsme mu hodit něco plovoucího, například záchranný kruh. Pokud jsme s sebou neměli nic, co by plavalo na hladině, měli jsme se pokusit k němu doplout na lodi, a tak ho zachránit. A jenom když nebyla nablízku ani žádná loď, teprve pak jsme k němu měli sami doplavat.

Jako záchranáři jsme se naučili speciální techniku jak skočit do vody a přitom neponořit hlavu, abychom neztratili tonoucího z dohledu. Také jsme se naučili plavat s hlavou nad hladinou, abychom mohli celou dobu tonoucího sledovat a co nejrychleji se k němu dostat.

„A teď přijde to nejdůležitější,“ vykládal nám instruktor teorii ještě před tím, než jsme si to všechno začali nacvičovat v praxi. „Když se dostanete k tonoucímu, zastavte pokaždé

tak metr a půl až dva před ním a natočte se k němu bokem.

Šlapejte vodu mimo jeho dosah, napřáhněte proti němu paži a snažte se odhadnout, jak bude reagovat na váš pokus ho zachránit. Blíž k němu můžete připlavat jedině tehdy, pokud budete mít pocit, že to je opravdu bezpečné, a i tak se k němu přibližujte pomalu a opatrně.“ „Proč máme mít napřáhnutou paži proti tonoucímu?“ zajímalo mě.„Abyste ho mohli odstrčit, kdyby to bylo nutné,“ odpověděl mi instruktor. „Ale ten člověk se přece topí,“ namítal jsem. „Proč k němu nemůžeme normálně doplavat, chytit ho a co nejrychleji odtáhnout do bezpečí?“

Instruktor se zatvářil chápavě a zároveň varovně: „Protože jde o to, abys ho ty zachránil, a ne aby on tebe utopil!“ Pak nás okamžik mlčky jednoho po druhém probodával pohledem, aby se ujistil, že jsme ho skutečně všichni jasně pochopili. Teprve potom pokračoval: „Ten, kdo se topí, udělá v panice cokoliv, aby se zachránil. Třeba se bude snažit po vás vydrápat nahoru nad hladinu a vás při tom klidně stáhne dolů. Můžete zasáhnout, pokud to pro vás bude bezpečné, ale jinak se držte stranou. Když to bude nutné, odstrčte ho od sebe. Když se mu budete snažit stůj co stůj pomoct, a při tom se utopíte, nepomůžete tím vůbec nikomu…“

Záchranářské pokyny platí i ve vztazích. Když má někdo, koho máte rádi, nějaký problém, je především třeba, abyste udrželi hlavu nad vodou a zachovali si nadhled. Za druhé si pamatujte, že ten, kdo se utápí ve starostech, se vás bude snažit strhnout k sobě dolů, do toho, co sám prožívá. A za třetí – a to je možná to nejdůležitější – když se utopíte, nikomu tím nepomůžete.

Nedávno jsem měl velkou přednášku a během otázek a odpovědí se mezi mnoha posluchači zvedl jeden muž a začal se hlasitě rozčilovat kvůli něčemu, s čím měl problém. Viděl jsem, že ho to, o čem mluví, opravdu trápí, a že mě chce přimět k tomu, abych to vnímal stejně jako on. Jenže já jsem nesouhlasil s tím, že je v dané situaci bezmocný, a nechtěl jsem se ztotožňovat s jeho rolí oběti. Místo toho jsem se rozhlédl po publiku a požádal všechny přítomné: „Kdo z vás zrovna řeší nějaký podobně velký problém, zvedněte prosím ruku.“

Úplně všichni zvedli ruku.

Muž se rozhlédl a viděl kolem sebe les zdvižených paží.

Soucitně jsem se na něj usmál a komentoval to: „Vítejte do života!“ Muž si uvědomil, že není jediný, kdo se právě potýká s nějakým problémem, oddechl si, usmál se a sedl si. Později mi napsal email, že mu tato názorná ukázka dodala potřebnou sílu k tomu, aby daný problém dobře vyřešil.

Mohl jsem se blýsknout před publikem, předvést, jak jsem chytrý, a přijít s nějakým řešením daného problému. Jenže jediné, co jsem mu mohl upřímně nabídnout, byl můj názor, co bych nejspíš udělal, kdybych se ocitl v podobné situaci jako on. Byla to však jeho zkušenost, a tak jsem chtěl podpořit jeho schopnost dozrát k vlastnímu řešení.

Jakmile se zapleteme do problémů druhého člověka, přivlastňujeme si jeho situaci a angažujeme se v ní, jako kdyby to celé bylo o nás, jen s tím rozdílem, že to nejsme my, kdo si ponese následky. Je to projev našeho ega, které si při tom připadá hezky důležité.

Stačí si uvědomit, že úplně všichni v každém okamžiku svého života čelíme nějaké výzvě, a tak máme bezpočet příležitostí hrát si na záchranáře. K tomu je však dobré vědět, že ti, kdo se topí, mají ve skutečnosti pod sebou dno, na které dosáhnou, až na to budou připraveni. Stačí, aby se postavili na vlastní nohy. V tom spočívá každá výzva. Výzvy nás podněcují k růstu. Výzvy přicházejí, aby nás něco naučily, aby nám pomohly dozrát. Možná máme pocit, že pomáhat druhým tím, že z nich sejmeme jejich problémy, je ušlechtilé, ale ve skutečnosti je tím připravujeme o možnost osobního rozvoje a růstu.

Jenže když se zapletete do problémů někoho druhého a snažíte se je za něj vyřešit, berete jim dar, který jim jejich výzva přináší.

Soucit je zájem o druhého a o to, čím prochází. Odpoutanost spočívá v tom, že nejsme připoutaní k tomu, jak se to vyřeší, ale máme důvěru v to, že se to vyřeší.

Ve svém soucitu říkáme: „Jsem tady pro tebe. Budu ti naslouchat. Můžeš se mnou procesovat, můžeš si se mnou pobrečet, můžeš přede mnou nahlas vyslovovat svoje nápady jak to vyřešit a já tě nebudu za nic odsuzovat a nijak soudit, ale je to tvoje záležitost a přišla k tobě jako dar.“

Ve svém odpoutání říkáme: „Vím, že jsi dostatečně moudrý na to, abys to vyřešil, a při tom objevil skryté zdroje a talenty.“

Proč míváme takovou chuť se do toho montovat a přebírat na sebe problémy druhých? Za prvé proto, že si pak připadáme důležití. A za druhé proto, že když se zabýváme problémy druhých, nevšímáme si tolik vlastních problémů a neřešíme je.

Uvědomit si, že i druzí to mají těžké, nám může pomoct, pokud máme sklony příliš se utápět ve vlastních problémech.

Jestliže si neustále děláme starosti kvůli každé prkotině, která nás potká, a jsme kvůli tomu nešťastní, pak nás láskyplná pozornost věnovaná těžkostem, s jakými se potýká někdo druhý, může vyvést z našeho sebestředného zaměření. To je jeden z mnoha darů, jaké přináší soucit. Jenže pokud si nedáme pozor, může se nám snadno stát, že se budeme trápit problémy druhých úplně stejně, jako jsme se trápili těmi svými – a tak se vlastně nepohneme z místa.

Když svoji pozornost zaměříme na výzvy, kterým čelí ti druzí, přestaneme se soustředit na naši vlastní práci ve škole, které říkáme život. Jsme tu, abychom si to užili a abychom se rozvíjeli. Pokud se natolik zaobíráme problémy druhých lidí, že nám nezbývá čas řešit naše vlastní záležitosti, přestáváme růst. Je to určitá forma sebezapření a popření sebe sama. Věnujeme se tématům, která řeší druzí, a necháváme se tím natolik pohltit, že zapomínáme na svůj vlastní růst. Výsledkem je, že naše problémy začnou exponenciálně narůstat, aby na sebe upoutaly naši pozornost a přiměly nás vrátit se k sobě a k naší vlastní cestě.

Život je o růstu a součástí růstu je změna. Výzvy jsou katalyzátorem změn. Podněcují nás k tomu, abychom se vyvíjeli a stali se tím, kým máme být.

Nedávno se se mnou někdo podělil o následující anglický akronym:

C.H.A.N.G.E. – Confronting Hardships As Necessary Growth

Experiences

Všichni máme své problémy nebo těžkosti a budeme-li se jim vyhýbat, budou bublat pod pokličkou, až jednoho dne přetečou. Jestliže se k nim však postavíme čelem, vyrosteme….

Petr Casanova