COOLna

Napsal jsi knihu Eskejp: Na útěku z kanceláře. Chystáš se utéct?

Hlavní postava Eskejpu je copywriter, který chce být spisovatelem, takže ano, jsem to já. Se svým polovičním úvazkem už jsem z půlky utečený. Ale pořád mám strach. Že v Česku není potenciál, aby mě to živilo. Že když na psaní humoru a příběhů zavěsím břímě, že mě to má živit, ztěžkne to natolik, že už mi to nepůjde. Četl jsem o chlapíkovi, který se chtěl živit psaním, tak dal výpověď, a pak už nenapsal ani slovo. Paralyzovalo ho to. Já mám fajn práci, ale i v ní se dovedu trápit. Čím? Zase tím, že si vyprávím příběh. „Měl bys využívat svůj talent tím, že lidem ulehčíš. Nespokoj se s pohodlím. Jdi tou náročnější, ale hlubší a smysluplnější cestou. Buď hrdina svého života.“ Když vám tohle jede v hlavě, není jednoduché natextovat další banner.

Třeba je to tvůj příběh a jen se bojíš uvěřit?

Možná. Neumím to poznat. Ale ten strach a odpor jít proti scénáři implantovanému rodiči: „Tvrdě pracuj, nikdy neriskuj, pak jdi do důchodu a umři,“ je obrovský.

Touha opustit práci a stát se naplno spisovatelem musí mít nějaké opodstatnění?

Psaní je pro mě únik do jiného světa. Do symbolického systému, kterému do určité míry vládnu. Na rozdíl od bezprostředně prožívané skutečnosti, která se prostě děje a ve které na mě záleží míň, než jsem ochoten si přiznat. Někdy mám chuť zahodit všechnu hmotu a stát se jenom blikajícím kurzorem, co trousí slova. Ve svém vlastním tempu. Ne v tom pološíleném, co vyžaduje dnešní doba. Hledám klid.

Nepomohlo by koupit si třeba chatu?

Cítím teď ve svém životě rapidní nedostatek flow. Někde furt něco pípá. Očekává se, že budeš pořád k zastižení. Já nechci. Chci si sednout a hodiny a hodiny bez vyrušování psát.

Flow je široký pojem. Kde nachází Jirka Charvát flow?

Celosvětově lidi jako nejčastější zdroj flow uvádějí četbu. V tom je síla příběhů. Ztratíš sebeuvědomění a plyneš si. Pak sex. A zase, je to o soustředění – myslíš jen na to jedno. Já k tomu mám ještě psaní a improvizaci. Při psaní musím na začátku překonat obrovský odpor. Z prázdné stránky, z kroku do neznáma. Většinu času trpím. Pochybuju sám o sobě. „Na co si to tady hraješ?“ Ale pak někdy se to stane. Začne to plynout a začne to být zábava. Myšlenky nabydou ostrých kontur a samy stékají na displej. Postavy ožijí a já jenom zapisuju, co dělají. Už to nedělám ABY. Samotný proces je čirá radost. Neznám nic hezčího. S improvizací je to podobné, jen tam nepouštíš slova z prstů, ale z pusy a musíš hned, tady a teď. Jsi na pódiu třeba hodinu a půl, ale přijde ti to jako 15 minut.