COOLna

Kde bereš přesvědčení, že aktivismem opravdu můžeš něčeho dosáhnout? Většina lidí si myslí, že obyčejný člověk nemá šanci nic změnit.

V Česku lidé nemají ani tak pocit, že nejde nic změnit, jako spíš že se jich to netýká. Je to takový normalizační přístup – je osobně stát zas tolik neovlivňuje a nemají rádi ty, kdo chtějí něco ovlivňovat. Já jsem ale vyrůstal v čase, kdy jsme se přidali k Evropské unii a ve spoustě zemí Evropy se věci začaly hodně rychle měnit. Prostředí škol v Americe a Francii mě neustále povzbuzovalo, že můžu být, kým chci, a dokázat, co si zamanu. Vlastně nám pořád vtloukali do hlavy, že se správnou strategií a nasazením všechno jde.

Myslím, že v Česku je to ale trošku složitější. Třeba v oblasti LGBTQ+ práv se ukázalo, že i když je Češi podporují, nemají je jako volební prioritu. Zpětně vidím, že jsem byl možná na začátku naivní. Ale byla to dobrá naivita. Nejsem hlupák, spíš je hloupé, že české prostředí je tak zaseklé.

Kdy tě poprvé napadlo udělat něco aktivistického?

Odjakživa jsem se chtěl zasazovat o lidská práva a byl jsem takový ten správný sluníčkář. Moje první kampaň byly dopisy za rovnost, když se v roce 2020 ve Sněmovně projednávalo manželství pro všechny. Udělal jsem velkou kampaň na sociálních sítích – sdílela ji Anička Šulcová a řada dalších influencerů. Stovky mladých lidí pak psaly dopis poslancům s výzvou, aby zvedli ruku pro manželství párů stejného pohlaví. O těch dopisech se mluvilo i ve Sněmovně.

Vyrůstal jsem na americké střední škole, kde jsem hodně dobrovolničil. Taky jsem byl na stáži v Evropském parlamentu, kde jsem měl kromě přípravy podkladů a proslovů na starosti i Twitter. Takže jsem si aktivismus osahal ze stránky sociálních sítí i různých aktivit.

Přispělo k tvému aktivistickému probuzení katolické rodinné zázemí, které tě nepřijalo?

Určitě ano. Roli hrálo hlavně to, že jsem se o LGBTQ+ práva z politického i právního hlediska začal zajímat opravdu brzy – první esej na to téma jsem napsal v šestnácti letech. A začal jsem se hodně angažovat v Evropském parlamentu mládeže a v různých studentských spolcích. Spíš než k aktivismu mě to ale dovedlo k ovlivňování lidských práv prostřednictvím práce pro vládu nebo pro Evropskou unii. K čemuž možná teď budu opět víc směřovat.

Nezaměřuješ se výhradně na LGBTQ+. Podle čeho si vybíráš témata, kterým se budeš věnovat?

Když jsem začínal, šťouchal jsem prostě do toho, co zrovna bylo populární a k čemu jsem měl blízko. Neměl jsem žádnou strategii. Teď se víc soustředím na tři oblasti, a to je rovnost žen a mužů, klima a LGBTQ+. I když vzdělání mám lepší v oblasti klimatu a genderu, je pro mě jednodušší mluvit o LGBTQ+, protože v tom mi lidi nejvíc naslouchají.

Bylo by potřeba věnovat se budování silnějšího aktivistického pole a solidarity mezi mladými lidmi. Celkově mi přijde, že se v Česku s mladými málo pracuje, co se týče jejich politického zapojení, a v oblasti lidských práv je to ještě horší. Spousta mladých lidí se zabývá rovností a feminismem, ale není pro ně jednoduché pronikat do médií nebo k politikům. Řada sfér je jim uzavřená. Chybí tady někdo, kdo by je sjednocoval.

Jak snadno se dnes mladý člověk může aktivizovat?

Na jednu stranu je situace snazší v tom, že existuje internet a sociální sítě. Na druhou stranu vzniká social media activism – jediné, co lidi dělají, je publikování na sociálních sítích, a to je všechno.

Bariérou pro smysluplné zapojení mladých lidí jsou třeba i klasické neziskovky, protože v nich nedostanou prostor. I když by rádi něco dělali, dostanou za úkol stát někde na ulici u stánku a podobné formy dobrovolničení. Není to nic, kde by opravdu mohli přispět svým pohledem na svět.

Na právníka s lidskoprávním zaměřením tady lidi koukají skrz prsty – na rozdíl třeba od Anglie, Belgie nebo Francie, kde jsou lidská práva i aktivismus vnímané jako pozitivní věc.

Jak se vyrovnáváš s tím, když něco nevyjde podle tvých představ? To je nemalá součást života aktivisty…

Většinou podle pravidla reflect, adapt, repeat. Zjistím, v čem byl problém, postavím se tomu čelem, nějak se tomu přizpůsobím. Abych se na začátku svého aktivismu na internetu v Česku zviditelnil, byl jsem o něco radikálnější, než se na českou kotlinu slušelo. Ale bez toho bych asi nebyl tam, kde jsem teď. Stal jsem se kvůli tomu takovým fackovacím panákem konzervativní ultrapravicové scény. Takže spíš než s neúspěchy se snažím vyrovnávat s tímto.

Když jsem se při focení pro Prague Pride pohyboval v ulici Na Příkopě s duhovou vlajkou, každý desátý člověk mi nadával. To se mi v zahraničí nestává. V Paříži jsem se nikdy nesetkal s hate speech kvůli tomu, že jsem queer. V New Yorku ani v Londýně taky ne, v Berlíně už vůbec ne.

A i když se to někde stane, děje se to víc pod pokličkou. V Česku se celkově zhoršuje negativní nastavení společnosti, a navíc lidi mě začínají rozeznávat. Rozdával jsem třeba na Hradčanské noviny pro Danu Balcarovou před volbami do Senátu a šel tam nějaký kluk. Říkám mu: Chcete noviny? A on na mě: Běž pryč, nebo tě kopnu do koulí, buzerante. Tyto věci se stávají docela často. Dřív bych to napsal na Twitter. Ale vlastně už mě ani nebaví ty reakce z Twitteru, protože tam často slyším, že si za to můžu sám. Nebo mi pak píšou smutní mladí queer lidé, že se budou bát v Praze chodit venku. A takový dojem v nich vzbudit nechci.

Ale co s tím? Mlčet o tom je asi to nejhorší řešení.

Musíme přijmout manželství pro všechny! A ukázat politikům, že LGBTQ+ rovnost je opravdu důležité téma. Je potřeba tyto případy oznamovat, ale je to hrozně moc práce, která není pozitivní. Není to nic, co uděláš a máš z toho dobrý pocit. Spíš to oznámíš a pak z toho ještě máš second hand trauma. Takže je vlastně jednodušší vykašlat se na to a nemluvit o tom. Jenže na ulici je ten zážitek horší než na internetu, protože je osobnější. Tam se nedá prostě zavřít Twitter a mít klid.

Po vraždě dvou mladých lidí v Bratislavě spáchané z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem se rozhořely diskuze o tom, nakolik mohou být slova nebezpečná. Jak velkou zodpovědnost podle tebe nesou politici, kteří při svých veřejných vystoupeních šíří předsudky a nenávist vůči LGBTQ+ lidem?

Zodpovědnost za to, co se stalo v Bratislavě, nesou všichni politici. Nejen ti, kteří veřejně šíří předsudky a nenávist vůči LGBTQ+ lidem. Žijeme totiž ve společnosti, kde zákony nastavené našimi politiky dělají z LGBTQ+ lidí občany druhé kategorie. Vysílají do společnosti signály, že žádný LGBTQ+ člověk si nezaslouží stejná práva a stejné zacházení jako kdokoli jiný.

Mnohem větší zodpovědnost samozřejmě nesou ti politici a političky, kteří šíří nenávist, a tím vlastně podněcují nenávistné sklony a tendence ve společnosti, které už tady dávno bublají. Ale nejsou to jen oni. Jsou to stejně tak politici, kteří ignorují to bublání a nic s tím nedělají. Přestože vědí, že LGBTQ+ práva jsou u nás celospolečensky podporovaná.

Děsí mě, že část konzervativního spektra místo aby zavřela pusu a byla v tuto chvíli empatická, začíná na sociálních sítích budovat přesvědčení, že LGBTQ+ aktivisti používají aktuální situaci k protlačení nějakých zákonů, ke „kampaňování“, jako „marketingový nástroj“ a podobně. Myslel jsem si, že bude konsensus v tom, že v této strašné situaci je důležité něco dělat – jak by to bylo v každé jiné západní zemi. Nejjednodušší řešení je narovnat zákony tak, aby tady opravdu existovala formální rovnost před zákonem. Místo toho jsme vystaveni šílené mediální masáži, a ještě je nám vyčítáno, že se po té vraždě ozýváme. Nebo je nám dokonce vyčítána ta vražda. My ale jenom chceme rovnost, aby se LGBTQ+ lidé mohli z této tragédie vzpamatovat a uklidnit.

Kryštof Stupka