Z každé strany se někdo snaží nacpat do naší pozornosti a vypráví ti příběh, kterému chce, abys uvěřila. Ať už chce, aby ses nějak chovala, chce ti něco prodat, nebo chce, aby ses za něj provdala. Jenže všechno jsou to jen báchorky: „Buď celý život věrná, měj děti, buduj kariéru.\“ Příběh vedle příběhu. Když je strhneš, nezůstane nic. Jenom prázdno. Kluzká plocha, po které padáš do nicoty.
Nemělo by ti právě tohle uvědomění dodat klid? Když víš, že všechno jsou jen příběhy, můžeš si vybrat ten, kterému chceš uvěřit?
Uvědomuju si, že všechno si vytvářím sám. Vidím to, co jsem. Stačí malá změna perspektivy a všechno je jinak. I s tímhle vědomím, se ale pořád dokážu trápit. Což je o to víc frustrující, protože teď už vím, že si to dělám sám.
Asi je to i věkem, ale poslední dobou si čím dál tím víc uvědomuju, že mě celý život škola učila, se na něco připravovat, a já se teď umím jenom připravovat. Neumím život prožívat. Takže se teď ohlížím a cítím se podvedeně. Pořád se ženu za dopaminem, ať je to kariéra, oběd, orgasmy, uznání, lajky… Ale schází mi smysl.
Nemyslíš si, že někdy nám právě náš mozek a inteligence brání si to tady užít? Neustále si v hlavě vytváříme problémy a nedokážeme být šťastní?
Asi je pravda, že nad vším příliš přemýšlím, a to mi komplikuje život, jako takový. Podle mě, se ale všichni potřebujeme něčeho chytit. Jinak začneš padat do prázdna, a nicota je pro mysl nejhorší ze všeho. Aby tahle nicota v naší mysli nenastala, vytváříme si problémy. Když řeším problém, znamená to, že se něco děje, mám na čem pracovat, dokážu se definovat a nějak cítit. Já jsem zjistil/uvěřil, že vše jsou jenom příběhy. Tím pádem si potřebuju nějaký vybrat. Ideálně takový, aby se mi tady žilo hezky.
Takže ho ještě nemáš?
Vždycky na chvilku. Pak mi to přestane fungovat. Asi jsem ještě ničemu neuvěřil dost.
„Nic nepotřebuješ. Pracuj s tím, co máš. Největší radost budeš mít z toho, když se projevíš a budeš tvořit, ne spotřebovávat.“ Chci skrze humor, příběhy a poezii ulehčovat lidem život. Tím, že jim budu připomínat, že jejich strachy a bolesti nejsou něco, kvůli čemu jsou jiní a horší, ale právě to, co máme všichni společné, co nás dělá lidmi.
Každý den hrajeme divadélka. Nosíme masky. Tváříme se, že máme všechno pod kontrolou, že všechno zvládáme. Ale není to tak. Já nevím, co dělám. Nevím, kdo jsem. Bojím se. Smrti. Života. A tohle chci říkat nahlas. Když začnu svou zranitelnou stránku odhalovat, ostatní se taky přestanou ostýchat, padají masky, uvolňuje se napětí a najednou si opravdu povídáme.
Podstatou tvých příběhů je tedy i bolest?
Hlavně bolest. Humor je podle mě druhou stranou bolesti. Způsob, jak se s ní vyrovnáváme. Nedávno jsem zrovna dočetl knížku The Comedy Bible a Judy Carter, tam mimo jiné, psala, jak si hledat témata pro stand-up: „Podívejte se, co je ve vašem životě těžké, divné, hloupé nebo strašidelné.“ Nehledáte vtipná témata, hledáte bolestivá témata. A pak si z nich střílíte. Nahromaděná úzkost a bolest, pak může vyhrknout ven, ve formě smíchu. Reálně tak lidem ulehčíte. Narozdíl od reklamy, kde jim naopak nakládáte: „Buď takový a takový. Potřebuješ tohle a tohle. Nejsi dost to a to.“
Byly příběhy tím, co tě na psaní od začátku fascinovalo?
Sílu příběhů objevuju, až v posledních letech. Až teď mi dochází, jak moc jsou příběhy všude kolem nás, a pro mě je to obrovský mindfuck. Oči mi otevřela improvizace, která je hodně o příbězích, a to, že jsem začal po letech znovu hodně číst. Četl jsem, četl a postupně jsem si uvědomil, že nikdo nic neví. Každý jen něco vypráví. Primárně jsem začal číst, abych si zlepšil vyjadřování a obohatil slovní zásobu, a nedopatřením jsem rozložil smysl svého života.
Jiří Charvát
(Cult)
COOLna 
Napsat komentář