COOLna

….dědictví času a kultury…


škola budoucnosti?

Po první návštěvě Learnlife, vzdělávací laboratoře budoucnosti, jsem samým nadšením celou noc nemohla spát. Tady chci pracovat! Tady, kde se učí opravdu potřebné věci. Kritické myšlení, práce s nejmodernějšími technologiemi, ale i upřímné sdílení emocí a důležitost sebereflexe. Navíc neformálně, takže si ani nevšimnete, že se učíte! Zkrátka škola snů… Až o pár týdnů později jsem zjistila, že původní název tohoto pedagogického startupu byl „Our Dream School“.

Školu snů najdete momentálně jen v srdci Barcelony, pomalu se však rozrůstá do celého světa. Vize zakladatelů Learnlife je totiž odvážná, chtějí změnit nefunkční systém vzdělávání a připravit mladou generaci na turbulentní a digitalizované 21. století. To vše v globálním měřítku.
Co přesně v současném systému nefunguje? Tak například test kreativity od NASA ukázal, že 88 % teenagerů ztratilo schopnost kreativně přemýšlet (více v knize George Landa – Breakpoint and Beyond: Mastering the Future Today). Další studie současné mladé generace odhalily výrazný pokles motivace k učení a zároveň strmý nárůst hladiny stresu po nástupu do školy. Learnlife se odhodlal jednat a vytvořit mezinárodní tým nejlepších metodiků a expertů na inovace ve vzdělávání. Od stolu se však svět mění jen těžko, že? Proto se rozhodli podniknout cestu kolem světa, na které během dvou let navštívili přes 100 nejlepších škol ve 40 zemích světa a posbírali tak cenné zkušenosti a rady přímo v terénu. Veškeré poznatky poté vyústily v otevření prvního vzdělávacího hubu v Barceloně.
Do roku 2030 plánují otevření 100 000 poboček na všech obydlených kontinentech.
A čím je Learnlife tak výjimečný? Jako stážistka jsem měla možnost zažít jejich inovativní přístupy na vlastní kůži a už od přijímacího pohovoru jsem tušila, co je klíčem úspěchu.
“Co je tvoje proč? Proč chceš do světa vzdělávání?“ překvapil mě budoucí kolega a lety ostřílený pedagog svou reakcí. Learnlife totiž nehledí jen na aprobace a diplomy. Škola snů má pevné základy postavené na hodnotách a odvážné sdílené vizi.
1. Life-long learning (celoživotní vzdělávání)
Když jsem se do týmu přidala, děti měly zrovna na konci pololetí prezentovat, co se za poslední měsíce naučily. Tyto prezentace probíhají formou slavnostního setkání s rodiči, kamarády a s takzvaným průvodcem (learning guide). Žádné známky, žádné testy, jediným úkolem je být kreativní a umět reflektovat. Jenže jak tak abstraktní zadání vysvětlit dětem? Hlavně názorně! Jeden z průvodců, Xavi, se posadí před padesát adolescentů a dá jim do rukou barevné obálky. Do každé z nich si předem připravil okruhy otázek a studenti se ho tak sami ptají na jeho profesní úspěchy za poslední měsíce, co se mu naopak vůbec nepovedlo a v čem se ještě chce profesně zlepšit. Princip celoživotního vzdělávání totiž měří všem stejně a každý zaměstnanec se musí neustále učit. Studenti ani nedutají, všechny zajímá, jak se jejich nejoblíbenějšímu průvodci dařilo.
„V dalším cyklu chci zapracovat na svých koučovacích a mentorských dovednostech a těším se, že vy toho budete součástí!,“ končí svou prezentaci Xavi.
Z jaké planety tito lidé pocházejí? Jak je možné, že umějí bez ostychu tak otevřeně mluvit o svých nedostatcích a ani jeden puberťák se jim za to nevysměje? Klíčem je life-long learning. Průvodci si nenárokují patent na pravdu, neboť sami zůstávají věčnými studenty. Výsledkem je pokorná a bezpečná atmosféra. A proto se ani u studentů nevědomost netrestá, protože mnohem efektivnější je přetavit ji ve zvědavost a využít jako hnací motor pro další výuku.
2. Smysluplné učení
Studijní cesta kolem světa Škole snů ukázala, že lidé se nejlépe učí, pokud ve svém snažení vidí smysl. Jenže kdo dneska ví, co je smyslem jeho života?
Enrique*, šestnáctiletý student, to už přinejmenším tuší.
„Na začátku roku jsem se začal učit programovat. Napsal jsem tohle,“ vypráví mi a ukazuje na svém notebooku shluk čísel a písmen. Nerozumím ničemu. „Je to vlastně rozšíření jednoho volně dostupného programu na úpravu fotek. Já totiž rád fotím noční oblohu, víš? A když svoje fotky teď projedu tím programem, co jsem napsal, propojí se s veřejnou databází vesmírných těles… no a pak mi to vypíše názvy a přesnou polohu všech hvězd, které jsem vyfotil.“
„Počkej, ale jestli ses začal učit v lednu… vždyť’ je teprve únor, jak jsi tohle dokázal?“
„Mě to prostě hrozně baví, víš? A taky jsem poslední týden moc nespal.“
Enrique rozhodně není jediný student, který vytváří tak ohromující projekty. Learnlife totiž vede děti k japonské filosofii Ikigai. Ta se zrodila na japonské Okinawě, ostrově s průměrně nejstaršími obyvateli planety. Výzkumy poukazují na to, že k tamní dlouhověkosti patrně přispívá i pocit smysluplné práce. Pomocí jednoduchých otázek pomáhá Ikigai nejen na Okinawě objevit silné osobní stránky, vášně a schopnosti potenciálně prospěšné pro společnost. V místě, kde se vše protne, lze najít jakousi osobní misi a smysl života. To se samozřejmě může v průběhu života ještě několikrát změnit, jako startovní čára ovšem systém Ikigai funguje pro teenagery skvěle.
Jakmile některé z dětí své Ikigai objeví, jeho průvodce mu pomůže sestavit individualizovaný plán a student pak může každý den v předem domluveném čase pracovat na svém srdcovém projektu (passion project) a vzdělávat se do hloubky v tom, co pro své budoucí zaměření opravdu potřebuje. Smysluplná práce se tak propojí s dalším velmi důležitým pilířem školy: děti si velkou část učení musejí řídit samy.Pokud žádný z průvodců neumí programovat nebo třeba točit podcasty, dostane student prostor k tomu, aby si našel online kurz, učil se podle YouTube anebo požádal nějakého člena rodiny či spolužáka, jestli by mu nepomohl. Průvodce pak asistuje při organizování projektu a plní důležitou roli mentora, který dohlíží na to, zda dítě svůj plán postupně plní. Takový způsob výuky tak rozvíjí i cennou samostatnost.
3. Síla komunity a mezilidských vztahů
V Learnlife jsem si poprvé naplno uvědomila klíčovou roli komunity. Každé dítě má svého mentora, se kterým se pravidelně setkává a probírá svůj pokrok či problémy, na které narazilo. Mentor může být z řad průvodců, ale potkala jsem i mladší studenty, kteří si své mentory vybrali mezi nejstaršími spolužáky. Výuka totiž probíhá ve smíšených věkových skupinách, rozdělených do tří hlavních programů: Explorers (Objevitelé), Creators (Tvůrci) a Changemakers (Hybatelé změn). Všichni se pravidelně dvakrát měsíčně potkávají na komunitních setkáních, kam dorazí každý člen týmu, včetně ředitele i uklízečky. Každý je totiž pro chod školy důležitý. Jedním z tradičních bodů programu, který mi navždy zůstane v paměti, je hra Much loves (Hodně lásky), při které si kdokoliv může vzít slovo a vyjádřit dík či obdiv vůči ostatním.Někdy se oceňují spolužáci vzájemně.
Na prvním komunitním setkání jsem byla dost skeptická a vůbec jsem nečekala, že se děti odváží veřejně chválit. Jenže nebát se mluvit o svých emocích si trénují v předmětu nazvaném Real talk (Opravdový hovor), kde každý den půl hodiny probírají důležitá témata, jako je sebevědomí, přátelství, problémy s rodiči, nebo sexuální život. Vše, co se podle mě ve společnosti obecně bojíme otevírat.
Barbora Ziková
Perpetuum – vzdělávání bez hranic


krematorium