COOLna

Jsou věci, které je ve vlastním zájmu třeba brát vážně. Mezinárodní měnový fond (MMF) ve svém aktuálním Světovém ekonomickém výhledu varuje před chybami v hospodářské politice, které finanční trhy na pokraji hysterie nebudou tolerovat.

Je tady vskutku nevídaná kombinace nepříznivých faktorů. Vojenské přepadení Ukrajiny a mimořádně agresivní chování Ruska vůči Západu, který se za Ukrajinu postavil, vyústily v napětí, které tady nebylo minimálně od kubánské krize před šedesáti lety. Inflační tlaky tady byly kvůli mimořádně uvolněné měnové a fiskální politice v hlavních ekonomických centrech už nejméně rok a půl, ale Putinova válka vnesla další stresový faktor, a ještě zvedla ceny energetických a potravinářských komodit.

Aby toho nebylo málo, obrat v měnové politice americké centrální banky (Fed) a mimořádná míra nejistoty vedly k velkým propadům na akciových trzích všude ve světě; výjimky aby člověk pohledal. Vypařily se desítky bilionů dolarů a na poptávce to už je vlivem psychologického dopadu na spotřebitele znát. Mají proč se cítit chudší.

Recese reálně hrozí Německu, které je největší ekonomikou EU a dostalo tvrdou ránu faktickým zastavením dovozu ruských surovin. V menších středoevropských ekonomikách, jež jsou součástí německého dodavatelského řetězce, se kombinuje cenový šok na energetických vstupech s hrozícím asymetrickým oslabením konkurenceschopnosti a výpadkem německé poptávky. Nic veselého.

Pro rozvíjející se ekonomiky nemá MMF skoro žádné dobré zprávy, zvlášť pokud jsou závislé na dovozu energií a potravin. Vzestup dolaru a úrokových sazeb uvrhuje zejména chudé země do velkých problémů s financováním schodků platební bilance. Státní bankroty budou zřejmě mnohem častějším fenoménem, který přitom stále nemá mezinárodní právní rámec pro vypořádání s věřiteli. A navíc tu nyní mnohem větší roli hraje Čína.

Čína má co dělat s následky propíchnuté realitní bubliny a dopadem „nulové tolerance vůči covidu“, což ve výsledku oslabuje její ekonomický růst.

Příští rok by se měl vzchopit, ale taky se nedá říct, že by Číně foukal vítr do plachet. Je totiž už dlouho velice zadlužená „dovnitř“, což neplatí ani tak pro centrální vládu, jako spíš pro ty provinční včetně jejich nepřímých expozic, podnikové sféry a domácností.

V porovnání s Českem je například objem úvěrů nefinančním podnikům v poměru k HDP více než trojnásobný, dvojnásobný oproti Německu, a je za hranicí 150 procent HDP; na rozvíjející se ekonomiku mimořádně vysoké číslo.

V ekonomice, která je zaúvěrovaná až po uši, samozřejmě velmi záleží na úrokových sazbách a firemních ziskových maržích. Že by čínská centrální banka přestala poslouchat Si Ťin-pchinga, který se teď nechá zvolit na třetí období, to se jistě nestane. Ale může nastat pokles poptávky, ať již zahraniční, nebo domácí, a rentability hospodaření firem.

Při vysoké zadluženosti podniků se jejich problémy stávají i problémy jejich financiérů – bankami počínaje, držiteli nezajištěných dluhopisů konče. Dokonce i půjčky zajištěné nemovitým majetkem mohou být problém, když klesnou ceny nemovitostí – se zpožděním několika měsíců se mohou propsat do kvality úvěrů.

Při velikosti čínské ekonomiky by takový scénář poznamenal ekonomický růst v celém regionu, od Ruska až po Austrálii.

Dohromady je to velká šlamastyka, jaká tady několik generací nebyla – Kuba, Suez, ropná krize, stagflační scénáře, všechno dohromady. Podle MMF je třetina světové ekonomiky v recesi a růst globálního HDP se letos sníží na 3,2 procenta s dalším poklesem na 2,7 procenta v roce příštím.

Přitom je mnohem pravděpodobnější, že se mohou přihodit další ošklivě věci, než že se dočkáme příjemného překvapení.

Jednodušší než počítat, kolik zemí má napjaté veřejné finance po letech boje s covidem a teď s cenami energií, pohonných hmot a potravin, je najít pár těch, které jsou vysmáté a v těžké fiskální pohodě – v zásadě jde jen o velké čisté vývozce ropy a plynu typu Kataru, Spojených arabských emirátů nebo Saúd­ské Arábie, které jedou na fantastických příjmech z exportu.