COOLna

….dědictví času a kultury…


vietnamský dril

Pracovní vytížení rodičů a minimum času, který společně tráví, pak má zásadní dopad na jejich vzájemné vztahy. Zatímco se z dětí často pod vlivem české chůvy a školy stanou Češi, rodiče mnohdy žijí v izolaci a mají o životě jiné představy než jejich potomci. Přestože žijí v Česku, jsou díky moderním technologiím neustále ve spojení s Vietnamem a vytváří si tu detašovaný vietnamský svět. „Vztahům nenapomáhá ani asijský model drilu. Člověk přijde domů od chůvy, dostane jídlo, pak známky, pak učení a pak zase učení. Když to nefunguje, tak okamžitě vynadáno,” říká Lukáš. „Ty vztahy mezi rodiči a dětmi jsou často autoritářské,” pokračuje a dodává, že rodiče často nedokáží děti chválit. Nároky rodičů na děti podle něj jsou podobné i ve Vietnamu. Chtějí, aby to jejich děti někam dotáhly a měly se lépe.

Přestože Lukášovi rodiče v Česku žijí přes třicet let, dodnes posílají peníze rodině do Vietnamu. „Dělá to skoro polovinu platu. Vždycky tu proto vyžili s tím nejmenším,” říká. Podle něj je to běžná praxe u většiny rodin, které k nám v podobném období přišly. Drží při sobě a podle Lukáše nepřipadá v úvahu, že by ti, kteří žijí v zahraničí, nechali své blízké ve vlasti na holičkách. „To je ten motor. Proto jsou, myslím, Vietnamci takoví podnikaví.”
Lidé si podle něj často myslí, že vietnamští obchodníci vydělávají velké peníze, kupují si drahá auta a drahé oblečení. Nenapadne je, že velká část jejich výdělku končí zpátky ve Vietnamu. A podobně to cítí i Lukáš. „Vím, že i já se o své rodiče postarám. Prostě to ve mně je. Nedokázal bych je nechat jen samotné pro sebe.”
Také mezi Vietnamci žijícími u nás funguje komunitní sounáležitost. Když například přijde Vietnamec k jinému do obchodu, často od něj dostane slevu. Snaží si takto navzájem vypomáhat. „Já to většinou odmítám, je mi to blbé.”
Duy Anh (Lukáš) Tran


krematorium