COOLna

Překladatel Viktor Janiš vyjmenovává několik případů údajně „zrušených“ knih známých osobností. Od Woodyho Allena se přes amerického guru Jordana Petersona a bývalého viceprezidenta Mika Pence dostává až ke stále nezrušené J. K. Rowling, jejíž četné transfobní výroky by její nakladatel dokázal vydat i knižně. Příklady, které Janiš uvádí, přitom nejsou ani tak příznakem plíživé hrozby éry cancel culture, jak by se už z názvu textu mohlo zdát, jsou spíš letmým pohledem do dlouholetého každodenního fungování velkých zahraničních nakladatelství. Ta raději od smluv ustupují, než aby ztratila peníze. Podobně ale fungují například i filmová studia, když podléhají nátlaku totalitních režimů a vystřihávají z filmů některé pasáže.

Za každou zmínkou o „zrušených“ knihách slavných a mocných většinou stojí hned několik knih a autorů skutečně zrušených. Zatímco se Vladimir Putin v médiích vyjadřuje o snaze „zrušit ruskou kulturu“ — jak totiž zmiňuje i Janiš, podobně jako české nakladatelství Argo, odmítla řada nakladatelství naprosto oprávněně vydávat nové tituly autorů podporujících ruskou válku na Ukrajině —, hrozí autorovi fantastické série Metro 2033 Dmitriji Gluchovskému za jeho odsouzení ruské agrese až patnáct let vězení. Ve věčně hlučícím davu twitterových a facebookových válek tak celá debata o cancel culture z velké části funguje jako kouřová clona, skrz kterou se mocní zbavují odpovědnosti a odvádějí naši pozornost jiným směrem.

Pokud opravdu žijeme v éře cancel culture, je překvapivé, jak málo se u nás mluví o její nejextrémnější podobě. Pro česká média je největším problémem kritika mířená na hrstku kontroverzních celebrit, mnohem větší a děsivější problém přitom přehlíží.

Jen mezi červencem 2021 a březnem 2022 bylo podle PEN America z amerických knihoven a školních osnov vyřazeno téměř tisíc dvě stě titulů. Podle předsedkyně Americké asociace knihovníků Debory Caldwell-Stone se jedná o historicky nejvyšší číslo, snad i proto nazval New York Times letošní rok rokem zakázaných knih. Krátký pohled na mapu nejvíce problematických států prozradí, že tři konzervativní republikánské státy — Pensylvánie, Texas a Florida — s přehledem vedou na počet zakázaných titulů. Mezi nejčastěji zakazované knihy patří komiks Gender / Queer (česky Centrala, 2021), historická antologie Projekt 1619, ale také díla nobelistky Toni Morrison, Alison Bechdel nebo grafický román Maus Arta Spiegelmana. Na rozdíl od většiny titulů, které uvádí Viktor Janiš a které jsou úspěšnými a všude dostupnými bestsellery, jsou tyto knihy opravdu vyřazeny z knihoven a žáci k nim ztrácí přístup.

Podobný problém ale neřeší jen Spojené státy a pro analogii nemusíme chodit nijak daleko. Například maďarská vláda nutila knihkupectví Líra könyv zaplatit pokutu kvůli dětské knize zobrazující LGBT+ rodinu — nebyla totiž označena jako obsah pro dospělé. Knihkupectví v Turecku zase prodávají komiksovou předlohu netflixové teenage romance Srdcerváči v papírových obálkách a se štítkem 18+. A komise slovenské ceny René letos vyřadila z programu čtení nominovaných knih na školách román o sexuálním zneužívání Táto izba sa nedá zjesť. Jen těžko přitom můžeme tvrdit, že by Toni Morrison a další zmínění autoři provedli něco alespoň zdánlivě kontroverzního. Pro zákaz jejich děl stačí jen to, kým jsou a o čem píší.

Janiš sám přitom naráží na zajímavou věc. Pokud jste mocní, slavní a úspěšní, rušení na vás nemá téměř žádný dopad. Vždycky na vás bude čekat jiný nakladatel, další projekt, noví a sítěmi vyburcovaní fanoušci. Pro nezúčastněné diváky není nic jednoduššího než se pohoršovat třeba nad skupinou zaměstnanců nakladatelství vyjadřujících nesouhlas s problematickými tituly, které by mohly podněcovat nenávist, a přehlížet přitom mnohem nebezpečnější tendenci: pokud totiž mocní a úspěšní nejste, nečeká na vás nic. A je jedno, na jaké straně se ocitnete. Zdá se tedy, že nejen u rodinné večeře, ale i ve veřejném prostoru je pro nás důležitější bránit svobodu urážet a pronášet kontroverzní věci než budovat svět, ve kterém si jeden druhého vážíme.

Pojďme být lepšími lidmi a místo panikaření nad tím, že by někdo potenciálně mohl být kritizován a konfrontován se svými problematickými názory, alespoň na chvíli vystupme z davu a zamysleme se nad lidmi, na které rušení skutečně dopadá a komplikuje jejich životy. Nad těmi, kteří žijí ve státech, kde se knihy pojednávající o jejich každodenním životě vyřazují z knihoven a politici je označují za pornografii. Pojďme se rozčilovat spíše nad tím, kolik lidí se na pracovišti necítí bezpečně kvůli řečem svých kolegů. Pojďme raději mluvit o strachu, který má queer dítě pokaždé, když si nevyoutované sedá do místnosti plné lidí, pro které není víc než sprostá nadávka.