COOLna

Bylo by zbytečné vyčítat autorům a autorkám, kteří píší sami o sobě, že svůj obraz ukotvují v realitě zmiňováním slavných jmen, trpí selektivní pamětí a chtějí se ukázat v takovém světle, jaké nejvíce ladí s jejich sebeobrazem. Stejně tak je ale chyba neproblematizovat iluzi, kterou o sobě knihami vytvářejí. Autor, kterého Roland Barthes pohřbil už v roce 1967, občas zkrátka vstává z mrtvých a využívá výhod obou břehů – fikce i reality. Neměl by to však dělat z čistě sobeckých důvodů. Miřenka Čechová vypráví v Baletkách překotně, obutá v piškotech revoltující teenagerky, a shazuje tak nejen svoje rodiče, blízké a známé, ale díky ironizující du-formě taky sama sebe. Postupně vytváří svůj obraz slepený z tělesných, až fyzicky nepříjemných popisů bolesti, hladu, dřiny a únavy, ze vzpomínek na traumata v podobě sexuálního obtěžování a násilí, rivality, drog a sebevražd a z hloubavějších pasáží o ambicích a snech. A to všechno dělá proto, abychom si spolu s ní na konci oddechli, že se její velký sen nenaplnil, protože vlastně ani nebylo o co stát. Je to možná falešná, trochu narcistní a alibistická sebereflexe. Pro čtenáře a čtenářky ale může být blahodárnou zprávou o tom, že ne každá dřina za to stojí, ne všechno je třeba přetrpět a že je někdy opravdu dobré dávat pozor na to, co si tak zarputile přejeme. Dobrat se k vlastním autentickým touhám je obtížné nejen pro dvanáctileté baletkNovinářka a esejistka Jia Tolentino se sebeklamu věnuje v knize Trick Mirror: Reflections on Self-Delusion (Zrádné zrcadlo. Úvahy o sebeklamu, 2019). Její součástí je i text o mechanismech, které vedou k nadšenému přijetí konceptu „ideální ženy“. Ten v pozdním kapitalismu neznamená jen ideál krásy, ale i ideál neustálé práce, sebezdokonalování a sebeoptimalizace. Jako jeden z příkladů používá cvičení barre vycházející právě z baletu. „Naučí vás spíš psychické odolnosti. Dostane vás do formy potřebné pro zrychlené tempo života v kapitalismu. Spíš než cvičení je to vlastně mechanismus, který vám pomůže přizpůsobit se dlouhotrvající agónii. Nepřipraví vás na půlmaraton, ale na dvanáctihodinové pracovní dny. Je ideální pro dobu, kdy se od všech očekává, že budou pracovat nonstop – a od žen navíc to, že u toho budou vypadat naprosto dokonale.“ Barre je podle Tolentino nesmírně populární i z toho důvodu, že si balet většina lidí kromě štíhlosti a elegance představuje jako náročný sportovní výkon a umění zároveň. Přitom jde jen o extrémní formu disciplinace. Miřenka Čechová ve stejném duchu píše: „Víš, proč jsou baletky navenek tak milý, skromný, usměvavý a submisivní? Protože jsou zkrocený. Víš, jak se krotí medvíďata? To je prostě hodíš na rozpálenou plotnu a oni začnou bolestí poskakovat na zadních, což potom na povel opakujou i bez plotny. Ta zkušenost je zformovala. Vypálila z nich instinkt a kvůli bolesti a strachu je ochočila.“

Baletky ukazují, k čemu vede lámání kostí, neustálé přesvědčování, že jednoduchý život za nic nestojí a že jen v utrpení je skutečný prožitek. Šťastný konec v podobě formálního neúspěchu působí v době, kdy se oslavuje hlavně dokonalost, tak úlevně jako ledová voda na zmrzačených nártech tanečnic.