Studentku produktového designu na Univerzitě v Sussexu zajímalo, jak by mohla využít to, co lidé obvykle vyhodí. Proto si domluvila návštěvu linky na zpracování ryb poblíž místa, kde studuje. Po návratu si pohrávala s různými zbylými částmi ryb, až se jí podařilo vymyslet materiál podobný plastu. Nejen, že do něj zpracovala kůži a šupiny, které byly dříve považovány za odpad, ale navíc je materiál biologicky rozložitelný.
Materiál MarinaTex, zajistil Hughes výhru ceny Jamese Dysona.
Poté, co se Hughes rozhodla pracovat s rybí kůží a šupinami, potřebovala najít pojivo, které materiál udrží pohromadě. Začala experimentovat s mořskou řasou a chitosanem z lastur korýšů, které byly také dostupné lokálně. Coby laboratoř jí přitom posloužila vlastní kuchyně. Vyzkoušela více než 100 kombinací a získala podporu globální komunity vědců, kteří se orientují na bioplasty a nápady mezi sebou volně sdílejí. Nakonec se rozhodla pro červené řasy – ruduchy.
Pro představu – zbytkový materiál z 1 Atlantické tresky poslouží pro výrobu 1 400 sáčků MarinaTex. Ten je pevný, flexibilní, průsvitný a připomíná plastovou fólii. Sám se rozkládá 4–6 týdnů a právě to je jeho hlavní udržitelná výhoda oproti tradičním bioplastům. Ty se musí většinou rozkládat s pomocí průmyslových kompostérů. Také samotný výrobní proces MarinaTexu spotřebovává málo energie a není při něm nutné využívat vysoké teploty.
COOLna 
Napsat komentář