Svoboda…
Říct, co člověk chce, dělat, co chce…
Cestovat. Přesně. Dělat, co chci, myslet si, co chci – tak to jsem mohl vždycky, ale zásadní byly svobodné volby a konec komunistické strany jako jediné strany, která měla monopol na státní moc.
Jak dnes těch uplynulých 30 let hodnotíte?
Po pravdě řečeno úspěšně. Všeho se nám dostalo. A to, v čem dneska žijeme – jako že máme Babiše a Zemana a spoustu jiných dalších proradných politiků –, beru jako svým způsobem daň za demokracii.
Na druhou stranu se člověk dostal do stavu vystřízlivění. A to už vlastně pár let po revoluci. Troufnu si tvrdit, že pokud má člověk tzv. zdravý selský rozum, tak prostě bere věci tak, jak jsou. Ale nesmí se zapomínat na to, z čeho to vzniklo, jaké byly kořeny. Proč vlastně máme demokracii. Že se nemůžeme oddávat, jak říká Timothy Snyder, pocitu nevyhnutelnosti. To by byla velká chyba.
Názor, že svoboda, demokracie…
… je nevyhnutelná a na věky věků zachovaná a ona nějakým způsobem zachrání sama sebe. Snyder to rozvádí ve smyslu současného světa s populistickými politiky jako Putin, Trump, Zeman, Kaczyński atd., anebo dokonce i diktátorů. On má definici tzv. politiky nevyhnutelnosti a politiky nutnosti. Ale z politiky nevyhnutelnosti se lehce může stát politika nutnosti. A s tím absolutně souhlasím. Je nutné demokracii chápat jako velmi křehkou nádobu, která se může kdykoliv rozbít.
A budeme mít svobodu? Když mluvíte o těch čipech, třeba v Číně zrovna vzniká stát, který své obyvatele sleduje pro nás zatím nepředstavitelným způsobem.
Právě. To je to, z čeho mám opravdu docela obavy. Že my tu svobodu nějakým způsobem postupně opravdu ztrácíme.
A mnohdy dobrovolně.
Dobrovolně se vzdáváme svobody. A možná ještě dobrovolněji se jí vzdáváme na konto jiných. Mluvím o nových technologiích, sledovacích přístrojích, rozpoznávání obličejů, zamontovaných čipech. Už dnes o nás díky platebním kartám všichni všechno vědí, vědí, co si kde kupujeme. Zdravotní karty na digitál. Všechno propojeno. To bude opravdu velký problém.
Potom, myslím, nastoupí obrovský fenomén: Virtuální realita. Teď to vyzní trošku neskromně, ale já jsem už asi před 25 lety říkal, že nastoupí virtuální realita.
Co považujete za největší hrozbu pro liberální demokracii v příštích letech?
V principu jde neustále o tu samou věc. Čemu čelíme dnes, to je zjednodušování věcí, populismus, xenofobie, štvaní lidí proti sobě, nacházení si vnějšího nepřítele, uplatňování kolektivní viny. To je něco, čím trpí hlavně Evropa. Evropa je opravdu kolébkou všeho špatného. I dobrého. Každopádně jsou to věci, kterým lidstvo čelilo od nepaměti, a mění se jenom forma. Takže v podstatě nic nového pod sluncem.
Je to lidská nátura.
Je to tak. Každý svět, každé století bylo v něčem neuvěřitelně složitou záležitostí. A každý z nás má kdesi v sobě hluboko skryto přání, že snad přijde někdo, kdo to za mě vyřeší. Protože přijímat zodpovědnost sám za sebe je docela dost těžká záležitost.
Pokud má člověk slabší povahu, potom úplně logicky předpokládá, že někdo takový opravdu je, nebo přijde. Že přijde ten mesiáš, který nikdy nepřijde, a nikdy žádný nebyl a žádný nebude, ale mnoho lidí, hlavně politiků, se rádo do té pozice dostává, protože nejsou hloupí a protože vědí, že tím mohou lidi lehce ovládat. Těmi, kdo podlehnou, bychom neměli opovrhovat, nebo jimi pohrdat.
Já chápu, že pro mnoho lidí je svět neuvěřitelně složitý, jako strašlivě složitý. A do toho přišly sociální sítě, které – a mnoho lidí se mnou nesouhlasí, ale já to tak cítím – jsou v historii lidstva něčím tak úplně převratným, jako svého času byla elektřina, nebo pára, nebo rozbití atomu. Že to úplně mění vazby mezi lidmi, že to mění sociální struktury, mění to úplně celý svět. Jenom za posledních pět let se svým způsobem svět obrátil naruby. Svoboda slova sice neustále platí, ale dneska jsou de facto klasická média, která měla ověřené informace, na ústupu. A lidé spíš věří nesmyslům, co si přečtou někde na Facebooku nebo Instagramu.
Václav Marhoul
COOLna 
Napsat komentář