COOLna

Za svůj celoživotní přínos v oboru dětské hematologie a onkologie obdržel několik ocenění včetně Stříbrné medaile předsedy senátu, ceny ministrů zdravotnictví i školství a nově je také držitelem prestižní Ceny Neuron. Dětský hematolog a onkolog Jan Starý působil jako přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol.

Ocenění Neuronu dostal Otto Hrodek, váš profesor. Jaké je jít ve šlépějích takové kapacity?

Je to samozřejmě velké ocenění celoživotní práce v oboru. Právě proto, že stejné ocenění dostal i pan profesor Hrodek, na kterého vlastně navazuji, vážím si ceny o to více. Je to pro mě velké ocenění a velká čest po všech stránkách.

Ještě při studiu jste zvažoval, že se vydáte směrem neurologie dospělých, nakonec jste se ale nechal přesvědčit k pediatrii…

V roce 1976 jsem nastoupil na druhou dětskou kliniku v motolské nemocnici. Ta měla několik specializovaných oborů a jedním z nich byla právě dětská hematologie, kterou vedl profesor Hrodek. Poměrně rychle jsem pochopil, že chci na klinice zůstat a jít směrem klinické medicíny a akademické kariéry klinického výzkumu.

Vybral jsem si dětskou hematologii, protože jsem viděl potenciál, který v tom oboru je. Začátky nebyly jednoduché, téměř všechny děti s leukemií zemřely a já byl pravidelným návštěvníkem patologie. Zpočátku to bylo velice tristní, ale velmi rychle se to začalo zlepšovat.

V oboru jste už přes pětačtyřicet let. Jaké chvíle byly během vaší kariéry klíčové?

Začátek osmdesátých let, kdy jsem udělal analýzu výsledků léčby dětské leukemie v České republice. V té době se léčila na deseti pracovištích a já viděl, že výsledky jsou všude stejně špatné a pokulhávající za světem. Každý léčil leukemii, jak uznal za vhodné, a mnohdy se nepředpokládalo, že pacienta vyléčit lze.

Na základě mé analýzy jsme pak léčbu v rámci České republiky sjednotili a začali také používat modernější léčebné protokoly. A výsledky se začaly zlepšovat. Pak přišla devadesátá léta, která v našem oboru představovala zásadní zlom. Otevřel se nám svět, mohli jsme začít zjišťovat, jak se léčí jinde. Během evropských konferencí a stáží na zahraničních pracovištích jsem pochopil, že transplantace kostní dřeně bude velkou výhodou pro celou řadu onemocnění, a proto jsme ji zavedli v České republice.

Začali jsme transplantovat nejenom děti s leukemií a selháním kostní dřeně, ale i s těžkými poruchami imunity. Navíc se do českého zdravotnictví dostalo mnohem více peněz než za předchozího režimu – byly vypsány výzkumné projekty, dostávali jsme granty na výzkumné aktivity. Byly také založeny některé nadace jako třeba Kapka naděje nebo Národ dětem. V tomto vícezdrojovém financování jsme pak mohli dělat veliké pokroky ve výzkumu a v péči o pacienty.

Výsledkem je, že zatímco dříve nejčastější typ leukemie přežila jen pětina dětí, dnes je to devadesát procent. Jaké další zásadní věci se reálně změnily?

Konkrétně v oboru dětské hematologie těch změn proběhlo opravdu mnoho, a to jak u leukemií, tak i dalších závažných nemocí. Například u selhání kostní dřeně, které z neznámého důvodu postihne každoročně do deseti dětí v České republice a bez léčení by zemřely, nebo třeba v léčbě hemofilie, vrozené poruchy srážlivosti u chlapců, dříve končící invaliditou. Dnes žijí díky moderní léčbě téměř normální životy.

To všechno se změnilo v posledních třiceti letech. Většina dětí s leukemií je vyléčena a transplantace kostní dřeně vnesla revoluci do léčby dětí se selháním kostní dřeně a těžkými vrozenými poruchami imunity. Nové přípravky koncentrátů chybějících faktorů srážení krve pak úplně změnily kvalitu života hemofiliků.

Z tohoto pohledu můžu říci, že jsem byl šťastný lékař, protože jsem měl možnost vidět celý vývoj od špatných prognóz před čtyřiceti lety až po poměrně dobré výsledky současnosti.

Kam tedy v léčbě leukemie a nádorových onemocnění u dětí postupovat?

Jednak zbývá u nejčastější leukemie ještě deset procent dětí, které se nevyléčí a zemřou. U některých vzácnějších typů leukemie jsou neúspěchy léčby častější. A druhá věc je ta, že léčba leukemie je pro řadu dětí dvouleté martyrium, kdy jsou léčeny chemoterapií a mají celou řadu průvodních problémů. Rok pendlují mezi domovem a nemocnicí, jsou vytržené z normálního života a mají někdy život ohrožující komplikace.

Patnácti procentům dětí se navíc i po vyléčení leukemie vrátí. Z nich se část ještě podaří vyléčit, ale ne všechny a ne bez pozdních následků, které jim komplikují a snižují kvalitu života i v dospělosti. Například dětem s transplantovanou kostní dření hrozí dlouhodobé poruchy obranyschopnosti ve fázi vyrovnávání se s darovanou kostní dření a většinou bohužel ztrácejí plodnost či mají opožděný růst. Z tohoto pohledu je prostor pro úpravu léčby veliký.

Daří se průvodní potíže mírnit už dnes?

Snažíme se o to v rámci Evropy i celého světa. Do prvotní léčby leukemií zařazujeme některé nové léky, které nejsou cytostatika a mají úplně jiný mechanismus účinku. Využívají vlastní imunity proti nádorovým buňkám, a mají tak mnohem méně pozdních následků a akutních vedlejších účinků – a tedy i potenciál učinit léčbu schůdnější a snížit počet dětí, které musí podstoupit transplantaci kostní dřeně.

Jejich zavedení by pomohlo následky minimalizovat, ale zatím běží studie a doba sledování a počty sledovaných dětí nejsou dostatečné, abychom mohli říci, že je to plnohodnotná náhrada pro standardní léčbu chemoterapií.

Je na výzkumy v současnosti dostatek peněz?

Nikde na světě samozřejmě není dostatek financí. Česká republika je ale naštěstí země, která už třicet let výzkum podporuje. Jsme schopni žádat u Grantové agentury ministerstva zdravotnictví, školství a dalších agentur o takzvané granty na výzkumné záměry.

Na klinice máme zároveň velmi produktivní tým vědců a vědkyň, který každoročně publikuje v prestižních zahraničních časopisech, díky čemuž se nám daří získávat prostředky od státu. Z toho ale není možné celý výzkum ufinancovat – další prostředky dostáváme od nadací.

Daří se onkologická onemocnění u dětí diagnostikovat včas?

Pokud mluvíme o leukemii, tam je diagnostika poměrně včasná, protože ty děti jsou od počátku poměrně dost nemocné. Jejich problémy vedou lékaře k provedení krevního obrazu a je jasno. Co se ale týká obecně dětské onkologie, tam je to složitější. Jiná nádorová onemocnění než leukemie jsou totiž u dětí vzácná a různorodá.

Pro lékaře může být složité na nádor vůbec pomyslet, takže někdy to vázne, ale obecně je pediatrie v Česku na velmi dobré úrovni.

Jak je na tom Česko s dárci kostní dřeně?

Ve dvou registrech jich jsou desítky tisíc, takže když se to vztáhne k počtu obyvatel v Česku, je to v evropském kontextu velmi slušné. Pro zhruba čtvrtinu dětí, které potřebují transplantaci kostní dřeně, jsme schopni najít dárce v českých registrech, pomineme-li dárce příbuzné. Další dárce pak nejčastěji nacházíme ve velkých německých a polských registrech.

Jako lékař působíte dál, skončil jste ale ve funkci přednosty kliniky dětské hematologie a onkologie v Motole. Nechybí vám to?

Chybí, nechybí – čas člověk nezastaví. V akademickém prostředí je zkrátka zvykem, že v určitém věku člověk z vedoucího místa odchází. Důležité je vychovat si nástupce, což mně se podařilo, takže můžu sledovat, jak klinika bez problémů funguje dál. Práce pro mě ale neskončila. Konec funkce přednosty je pro mě spíše bolestné uvědomění si času a rychlosti, jakým běží.