COOLna

Odkud pocházíte a jak jste se dostal k práci v Česku?

Pocházím ze Španělska, z Madridu. Celé studium, od bakalářského přes magisterské až po doktorské, jsem absolvoval na Universidad Autónoma de Madrid. Po jeho ukončení v prosinci 2015 jsem dostal nabídku přijet do České republiky a od ledna 2016 zde pracovat. Tři měsíce předtím, než jsem nabídku dostal, jsem se oženil. Přišel jsem tehdy za manželkou a řekl, že pojedeme do České republiky. Čtvrtého nebo pátého ledna jsme si sbalili všechny věci do auta a odjeli do Prahy. Cesta vlastně trvala asi tři dny.

Jaké byly vaše první dojmy z České republiky?

Když jsme přijeli do Prahy, město bylo zasypané sněhem. Pár dní poté ho bylo ještě víc a my tím byli naprosto ohromeni. Samozřejmě, kousek za Madridem je Kastilské pohoří, kde se sníh dokáže udržet až do června, ale ten pozorujete jen z dálky. Bylo to poprvé, co jsem vstoupil do města se sněhem na ulicích. Vzpomínám si ještě na jednu zvláštnost té první noci, kdy jsme přijeli do Prahy. Tou bylo množství tramvají. Nebyl jsem si jistý předností v jízdě.

Opustit Španělsko a najednou přijet sem bylo odvážné rozhodnutí. Navíc jste se právě oženil. Byla vaše žena s touto změnou ztotožněna?

Ano, naprosto s tím souhlasila, protože je odvážná a ráda dělá nové věci. Prvních pár měsíců jen objevovala město, ale brzy se začala učit česky. Teď už mluví česky mnohem lépe než já. Našla si práci v Institutu Cervantes a začala učit španělštinu. Díky tomu získala místo na jednom pražském gymnáziu. Byla to její první výuka a myslím, že to ukazuje, kolik příležitostí máte v České republice. Po roce a půl jsme se rozhodli přestěhovat do Olomouce.

O jakou nabídku ve vašem případě šlo a proč jste se rozhodl zrovna pro Česko?

Byla to nabídka z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Ve Španělsku je velmi málo příležitostí najít místo vědeckého pracovníka a požadují většinou dvouletou zahraniční praxi. V roce 2012 jsem byl na konferenci v Českém Krumlově a Česko se mi zalíbilo. Tak jsem se rozhodl, že když se naskytla příležitost, zkusím získat práci tady. Původně jsem si ale myslel, že se po pár letech vrátíme do Španělska.

Jak jste se o této nabídce dozvěděl?

Byla jednou z více možností. Po dokončení doktorátu jsem si chtěl najít postdoktorské místo v zahraničí a snažil jsem se ho aktivně hledat nejen v České republice, ale třeba i v Německu, Švýcarsku nebo Japonsku. Kvůli převisu absolventů ve Španělsku musíte hledat. Samo to k vám nepřijde. S hledáním jsem začal několik měsíců před ukončením studia, abych se mohl zúčastnit pohovorů a plynule navázat.

Co váš přechod z Prahy do Olomouce? Byl náročný?

Ano, bylo to docela složité. Přestěhoval jsem se z pětimilionového Madridu do téměř dvoumilionové Prahy. V Praze máte tolik restaurací, kaváren, bister a dalších kulturních příležitostí, takže jsem nebyl nucen se učit česky. Centrum Prahy je plné cizinců, kterým jsou služby přizpůsobeny. Když jsme se ale v roce 2017 přestěhovali do Olomouce, moc lidí ve službách tu anglicky nemluvilo. Teď je to mnohem lepší. Bylo také těžké najít si byt, protože po nás chtěli spoustu dokladů. A také tady v Olomouci například není tak široká nabídka nábytkářských firem jako ve větších městech. Musíte si vzít auto a někam jet.

Také se musíte ve městě vyznat. O víkendu není v centru Olomouce tolik lidí. Myslím, že Češi chtějí o víkendu vyrazit mimo město, do lesa, na hory, za památkami, trávit čas s rodinou. Trvalo nám téměř dva roky, než jsme pochopili rytmus města. Jakmile ho poznáte, dokážete se na ten rytmus naladit a pak je to mnohem lepší, dá se dělat mnohem víc věcí.

Když jste získal místo ve Fyzikálním ústavu, měl jste dostatek informací? Jak probíhala vaše integrace do českého výzkumného systému?

Podepsat smlouvu a věci kolem toho bylo velmi snadné a vše šlo hladce. Největší problémy byly spíše praktického rázu, jako například najít pojišťovnu a vhodnou pojistku pro auto, vyměnit jeho registrační značku a podobně. Zpočátku jsme se to snažili zvládnout sami, ale nakonec jsme museli požádat o pomoc lidi z ústavu či odborníky. Chtěli jsme také získat české rodné číslo, aby se nám lépe komunikovalo se státem. Myslím, že najít na úřadě někoho, kdo umí anglicky, je nejčastější problém všech cizinců, se kterými jsem mluvil. Věřím však, že stejné je to i ve Španělsku nebo v jiných zemích. Když EU chce, abychom se mohli volně pohybovat po celé Evropě, měla by zajistit kapacity anglicky mluvících úředníků.

Měl jste nějaké obavy související se stěhováním do Česka?

Jak už jsem říkal, s manželkou jsme opravdu odvážní. Takže většinou nevidím problém, dokud v něm nejsem. Ale největší obavy byly z peněz. Například jak to bude s bankovními účty a konverzí? Budu muset převést všechny své peníze? A tak dále. Samozřejmě jsme se také trochu obávali zimy, protože i když v Madridu bývají chladné dny, moje žena je z Tenerife a tam v domech nemají topení. Než jsme přijeli, zašli jsme do sportovního obchodu a koupili si tu nejtlustší bundu, kterou jsme našli.

Jaké faktory ovlivnily váš výběr, když jste rozesílal přihlášky na postdoktorské pozice?

Nejdůležitější byl faktor vědecký. Nebyl to plat nebo prestiž, ale spíše stabilita instituce a možnost dělat výzkum po svém a pracovat na tématech, které mě zajímají. V některých organizacích vás sice přijmou, ale neumožní vám dělat skutečnou vědu, nemůžete dělat výzkum, který byste chtěli.

Co je největší komplikací života v České republice?

Určitě je to jazyk. Ten je na prvním místě. A kromě počasí mi chybí i španělské jídlo. Je opravdu velký problém sehnat tady čerstvé ryby a také jsme zvyklí jíst mnohem více zeleniny než Češi.

Co se vám v České republice líbí?

Kromě piva? Zjistil jsem, že Češi rádi sportují, a to mě baví také. A od jara do podzimu je tu také spousta kulturních akcí, jako jsou koncerty, festivaly, divadelní představení a další věci. Mám pocit, že v zimě lidé spí, ale s prvními teplými dny vyrážejí ven a užívají si kultury a města. Oceňuji také, jak lidé vnímají vědu. Těší mě, že když publikujete nějaký větší vědecký projekt a jeho výsledky, přijdou média a dáváte nějaké rozhovory. Lidé ve městě nebo na venkově se mohou dozvědět, co vědci dělají. Ve Španělsku to tak není a myslím, že je to tím, že Češi mají svou zemi rádi. Naopak Španělé se o takové věci nezajímají.

Jak se díváte na svou další práci poté, co jste nedávno dosáhl zatím největšího bodu v kariéře, kterým bylo prokázání existence tzv. sigma-děr? Byl to tak velký úspěch, že jste si řekl „co teď“? Nebo jste stále motivován pokračovat?

Nové nápady přicházejí a někdy jsou tak šílené, že je musíte držet na uzdě. Říkáte si, zkusíme to zkoumat týden nebo dva a uvidíme. Ale pak jsou tu nějaké větší cíle a projekty, jako je právě třeba projekt sigma-děr. Samozřejmě přitom musíte dostat šanci dělat to, o čem si myslíte, že bude mít smysl, a nejen to, co je požadováno. A to je prostředí, které jsem našel tady v Česku, v Olomouci.

Povězte nám prosím více o vaší práci o sigma dírách, se kterou jste se vy a vaše výzkumná skupina dostali do časopisu Science a která je jedním z největších úspěchů v této oblasti vědy na světě.

Sigma díry jsou důkazem teorie formulované před více než 30 lety. Citlivost rastrovací mikroskopie jsme zvýšili funkcionalizací hrotu sondy atomem xenonu. Díky tomu jsme dokázali zobrazit nerovnoměrné rozložení elektronové hustoty atomu bromu v molekule bromovaného tetrafenylmetanu, tedy sigma-díru v reálném prostoru, a potvrdit teoretické předpovědi. Zjednodušeně řečeno jsme dokázali, jak je možné, že se některé atomy v molekule se stejným celkovým nábojem neodpuzují, ale naopak přitahují. Jako by se dva magnety přitahovaly i přesto, že intuitivně bychom řekli, že se mají odpuzovat.

Bruno de la Torre