Médiím jsem postupem času přikládal vinu za rozličné způsoby, jakými mě svádí do mělčin. Už kdysi jsem se nemohl zbavit dojmu, že se virtuálním světem her ochuzuji o obohacující zážitky: ať už z obyčejného světa, nebo aspoň z ušlechtilejších knížek.
V dospělosti se mi vracely výčitky z toho, že příliš kloužu po povrchu dění kvůli sociálním sítím. Třeba při vzdělání: víc pozornosti jsem měl při studiu ekonomie věnovat učebnicím než ekonomům na Twitteru.
Poslední v této řadě jsou úvahy o tom, zda medializace práce při pandemii vede k jejímu rozpliznutí do všech oblastí mého života. Požírají schůzky na Google Meets upřímné radosti mého života?
Ve všech případech proti sobě stojí těkavost, zprostředkovanost, a na druhé straně hluboce procítěný život.
Ke svojí paměti je ovšem potřeba pěstovat zdravou skepsi, a proto se vyplatí zamyšlení, zda nejde o falešné dělení. Při pátrání, kde se mustr rozdílu mezi mělkými a hlubokými zážitky vzal, jsem brzy narazil na možného viníka. Nechci ukazovat na všudypřítomná varování před škodlivostí nových médií – ještě důležitější se mi totiž zdá být motiv, na který jsem znovu a znovu narážel v populárně naučných knížkách o psychologii.
Jde o téma, které se věnuje fungování buď v režimu rychlých reakcí, nebo naopak racionálního, pomalého uvažování. Jejich rozlišení může ukázat jednoduchý příklad: když máme vypočítat dva krát dva, nemusíme se vůbec zamyslet. Dvanáct krát sedmnáct nás naopak zastaví, potřebujeme chvíli usilovného přemýšlení.
Psychologové Kahneman s Tverským, kteří toto rozdělení zpopularizovali, přitom onu rychlejší variantu nepojímají jako horší. Je fantasticky úsporné, že se dokážeme pohybovat světem, jako by byly všude kolem nás podněty typu dva krát dva – při neustálém násobení dvanáctky sedmnáctkou by se náš mozek uvařil. To je ale spíš výjimečný přístup: obvykle se rychlé uvažování pojímá za zdroj biasů, předsudků a povrchnosti.
Právě tak jsem uvažoval i já. Hraní her, surfování po sítí nebo práci v online prostředí bych měl tendenci přiřadit k onomu rychlému myšlení. A to i s jeho negativy: nemám v něm čas něco procítit nebo se pořádně soustředit.
Takový narativ se nyní začíná rozpadat. Ukazuje se například, že nelze (zdánlivě logicky) spojovat rychlé myšlení s afektem a pomalé s chladným rozvažováním. Nemusíme tu zabíhat do podrobností o tom, že i přemýšlení o matematice je nabité emocemi. Důležitější je vzít si ono zpochybnění a znovu probrat nařčení z úvodu: že jsou hry, sociální sítě a současná práce povrchní – a navíc mi hatily hodnotnější prožitky.
Nejprve k oné hloubce: tam jsem se mýlil naprosto. Všechny zmíněné virtuální světy jsou ve skutečnosti pohlcující. Možná jde o skok od tweetu ke tweetu, ze Slacku do mailu, ale tahle jednoduchá násobilka je v součtu transem. Toto hluboké prožívání je potom stejně podnětné jako knížky; práce se v tomto prostředí blíží flow a sociální sítě (přinejmenším poté, co jsem objevil možnost ukládání článků) umí nesmírně obohatit.
Pak je tu ovšem mnohem problematičtější otázka, jak je těmito světy ovlivněn zbylý život. O závislostech na hrách i na sociálních sítích se mluví často – mám ale pocit, že jsou v posledku od „reality“ dobře oddělitelné a navzájem se doplňující. Na Twitteru jsem vždy narážel na zajímavé knížky, o hrách se zase vzrušeně bavil s kamarády ve škole.
Ondřej Sliš
COOLna 
Napsat komentář