Můj děda miloval lesy. Bral mě do nich. Jednou jsme usedli na mezi. Ptám se: \“Dědečku, jak se dá nejlépe prožít život?\“
Děda řekl, ať spojím své malé dlaně v misku. Vzal láhev a do té mušle ze spojených dlaní mi začal nalévat vodu. \“Představ si, že ta voda je Tvůj život. A les kolem nás je celý svět. Vstaň a běž. Obejdi tento remízek a vrať se ke mně. Ale přitom nesmíš ztratit vodu ve svých dlaních. Ukaž mi, jak dokážeš chránit svůj život…\“
Upnul jsem oči na malé dlaně, pevně přimknuté k sobě. Šel jsem pomalu, opatrně, abych nevytrousil moc vody.
Dědovi jsem pak pyšně ukazoval, kolik mi jí ještě zbylo v dlaních.
\“Výborně, Péťo. A co jsi říkal těm srnkám, které se pásly na protějším kopci?\“ zaskočil mě děda. \“A co vůni hřibů, co Slunci, které prosvěcovalo větvemi?\“
\“Ale, dědečku…,\“ protestoval jsem. Celou cestu jsem měl oči jen pro dlaně.
Usmál se: \“Pamatuj, Péťo: Na životě není důležité to, jak dlouho žiješ, ale jak žiješ. Krásu životu nedává délka, ale obsah. Proto chceš-li co nejlépe prožít život, méně vnímej čas a více všechny zázraky, které se dějí kolem Tebe.\“
Petr Casanova
COOLna 
Napsat komentář