COOLna

Genetika a biologa Daniela Vaňka navštívím v jeho kanceláři v pražské Fakultní nemocnici Bulovka. Přišel jsem dnes jenom proto, abych si nechal odebrat svůj vzorek biologického materiálu. Výsledek bude znám za týden až čtrnáct dní . Zatím tedy doktor Vaněk v poznání mě samého nepůjde do takové hloubky, a ať mu o sobě řeknu cokoli, proti tomu, na co přijde, až rozplete šroubovici mé DNA, mohu-li to tak říci, to je opravdu nic.

Nejprve si nad dotazníkem řekneme, jestli chci, aby pátral po původu mého Y-chromozomu, tedy toho, odkud pocházím v mužské linii, anebo zda si přeju, aby se podíval na zoubek mé mitochondriální DNA čili toho , kde jsem se tu vzal z matčiny strany. Chvíli váhám. Pak zvítězí přání poznat původ v otcovské linii. Musím však dodat, že tohle přání zvítězilo jen o chlup, takže mě snad nebudete podezírat, že bych mužské pokolení nějak nadřazoval nad ženské.

Doktor Vaněk, který mě nijak neovlivňoval a zachovával si kamennou tvář, mi volbu schválil. Tedy abych byl korektnější, sdělil mi její výhody. Dobře, pořád to zní trochu mužsky povýšeně. Řekl mi, jaká specifika přináší právě luštění Y-chromozomu.

U mitochondriální DNA, děděné po matce, je totiž problém, že když si ji nechá změřit sto klientů Forenzního DNA servisu po sobě, tak padesáti z nich vyjde takzvaná haploskupina H, kterou má polovina Evropy. S mitochondriální DNA, tedy s DNA v ženské linii, se to má tak, že mutuje mnohem pomaleji.

Tento objev mi udělal velkou radost, protože mě pro osobní potřeby vybavil vynikajícím alibi. Až mi moje činorodá a všestranná manželka vytkne, že si čtu na záchodě noviny, zatímco ona mezitím zvládne udělat spoustu věcí, které jsou k užitku celé rodině, můžu se ohradit: „Promiň, drahá, ale já tady mutuju svůj Y-chromozom, protože to je něco, na co si ty jako žena v případě své mitochondriální DNA téměř nikdy neuděláš čas.“

Možná na tom něco je. Ženy chtějí stále něco měnit, vylepšovat, posouvat na novou úroveň, objevovat nové destinace pro dovolenou, měnit uspořádání nábytku, případně ten starý, byť stále funkční nahradit novým, obměňovat šatník, což se dá pochopit ještě u dětí, protože ty na rozdíl od dospělých rostou. Zkrátka ženy potřebují pořád nějaký pohyb a zlepšení. Jestli si tím náhodou nechtějí kompenzovat skutečnost, že pokud jde o něco daleko základnějšího a nezbytnějšího, to jest jejich genetický materiál, tak s ním většinou nehnou a nehnou.

Asi se mi nepovedlo zachovat si úplně genderově vyváženou tvář, ale věda zde promluvila jasně a mě to pochopitelně zaujalo. Nechávám si tedy změřit Y-chromozom.

Kdo se o svou DNA zajímá, ten se pro zkoumání Y-chromozomu na úkor mitochondriální DNA často na rozdíl ode mě rozhodne zcela racionálně. Vedle toho, že Y-chromozom nese, abych tak laicky řekl, podrobnější informaci, tak se to, co v něm čteme, snáz ověří. Ve většině států Evropy se totiž Y-chromozom přeneseně řečeno předává s příjmením, což může pomoct ve výzkumu, protože tady znalost DNA lze doplnit studiem zápisů v matrikách a dalších dokumentech.

Jakmile by vás pátrání po původu DNA zavedlo do Mongolska, tak tam jste, pokud jde o další vodítko v podobě příjmení, v problémech. Mongolové totiž používají patronymum, což je druhé jméno odvozené od křestního jména otce, případně děda nebo i staršího předka, a od roku 1996 klanové jméno. Zde vám tedy ani jedno příliš nepomůže.

Jak se odebírá vzorek DNA, není žádným tajemstvím, byť se to u nějakého podezřelého při detektivním pátrání dělá i pokoutně, například ze skleničky nebo z cigarety. Já však vzorek odevzdávám dobrovolně, ba rád, takže pro to, aby se dostal do laboratoře v čisté podobě, panují ideální podmínky.

Desky s výsledky obal mají, ale průhledný, takže už v okamžiku předání vidím na první stránku. V horní části je obrázek rybáře v kožešině s prutem v jedné ruce a s úlovkem v druhé. Obrázek je tu pro vyvolání pocitu. Čím se můžu opravdu řídit, je mapa Evropy a části Asie a Afriky. Ta znázorňuje jako místo nejčastějšího výskytu Y-chromozomu, který je shodný s mým – Skandinávii.

Vida, žádné teplé moře, nýbrž studené. Jestli já tu svoji teplomilnost na sebe náhodou jen nehraju. Možná to, jak pokaždé ožiju v Řecku nebo Chorvatsku, nebude nakonec ničím ve srovnání s tím, co se mnou udělá návštěva norského pobřeží. Budu to muset vyzkoušet.

Teď už ale nebudu jen teoretizovat a nechám promluvit samotnou vědu. Takzvaná haploskupina, vníž se nalézá můj Y-chromozom, je I1. U nás je poměrně běžná, vyskytuje se u pětiny naší populace. Nejvýznamněji je zastoupena ve zmíněné Skandinávii, kde je jejím nositelem 35 až 45 procent obyvatelstva.

Jen tak mezi námi, ve stejné skupině se nalézá i samotný doktor Daniel Vaněk, který odhaduje, že náš společný předek žil přibližně před dvěma až třemi tisíci lety. Tomu říkám setkání po letech. Naživo sice ne, ale v mailové korespondenci jsem se po obdržení této informace natolik odvázal, že jsem ho oslovil „Vážený pane bratranče“. To víte, volání krve.

Dozvídám se taky, jakou cestou se můj Y-chromozom pravděpodobně dostal do Čech, protože tomu tak bylo u haploskupiny I1 v případech, které jsou doložené i jinak než samotným náhledem na kód DNA. Ono, i když se to zdá být spousta let, je to z hlediska celého vývoje lidstva vlastně docela nedávno. Moji předkové v mužské linii k nám pravděpodobně přišli za třicetileté války s vojsky švédského krále Gustava II. Adolfa.

Vy tuhle návštěvu máte patrně spojenou se švédským drancováním Prahy a odvážením jejích pokladů do Švédska. My se ale nyní nezabýváme tím, co vojska Gustava II. Adolfa odtud odnesla, ale naopak přinesla.

Nevím sice, nakolik cenný byl poklad, který odtud tenkrát zmizel, přesto mi dovolte hodit na jednu misku vah tuto ztrátu a na druhou přínos v podobě toho, že tu dneska díky návštěvě švédských vojsk já a doktor Daniel Vaněk jsme. Z čistě subjektivního pohledu mi dovolte říct, že klady švédského vpádu do Čech převažují.

Obtížněji se už vyrovnávám s tím, že jsem Viking, čemuž moje DNA opravdu odpovídá. Vikingové se totiž vyžívali v rabování a loupežných vpádech a v bojích vůbec, proto se zdráhám identitu svého původu přijmout. Nemám příliš agresivní povahu a už vůbec ne sklony se prát, natož abych v sobě musel krotit nějaké zabijácké pudy.

Ovšem napadá mě, jestli dneska právě boj slovem není běžnější způsob, jakým se vedou půtky a rozbroje. Vždyť se i vedení regulérních válek přesouvá stále víc na tohle na první pohled jen zástupné bojiště. A i když se tady v článku vyjadřuju celkem kultivovaně, při stand-upu to bývá občas docela jinak. Tam to tu a tam, dovolte mi to jako Vikingovi říct, řežu hlava nehlava. Tak to vidíte, pokud jde o moje vikinské geny, nejprve jsem se k informaci o tom, že je mám, stavěl zdrženlivě. Ale když jsem se nad tím na chvíli zamyslel, dospěl jsem k závěru, že vlastně Viking jsem.

Další věc je domnělá příbuznost. Tu s doktorem Danielem Vaňkem jsme si už popsali. V haploskupině I1, kam náleží moje DNA, se však vyskytují další osobnosti, z nichž přinejmenším jedna stojí za uvedení.

U ní mi však naopak doporučuje jistou zdrženlivost doktor Vaněk. Když se v mé haploskupině nalézá ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, prý to ještě neznamená, že jsem s ním opravdu nějak příbuzný.

Mimochodem, vznik haploskupiny I1 se cestou mutace, o níž jsme mluvili na začátku, datuje do doby před dvaceti tisíci lety. Společný předek nás, kteří do haploskupiny I1 spadáme, žil před deseti až osmi tisíci lety, starší linie do dnešní doby nepřežily. Je to všechno tak dávno, že pod odborným dohledem doktora Vaňka musím uznat, že spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj není můj skutečný příbuzný.

Ale jen tak mezi námi, určitě se Lvem Nikolajevičem příbuzní jsme. To přece cítíte z tohoto textu. Vy, co jste vedle této reportáže přelouskali taky Vojnu a mír, případně Annu Kareninu, tam tu naši příbuznost určitě vidíte, i když jsem se tady nemohl rozmáchnout jako ve svých románech můj strýc.

Je tedy zajímavé se něco dozvědět o původu vaší DNA. Uvědomíte si, jak dlouhá je historie vývoje lidstva. Oproti ní může být linie, po níž až k vám doputoval váš Y-chromozom, její menší částí.

Člověk má rád pocit, že někam patří. Pokud necháte ve své DNA bádat odborníka, pak se vám pocit, že někam patříte, rozšíří nejen jaksi místně na mnohem větší území, než na jakém se pohybují vaši příbuzní, ale taky v čase do minulosti mnohem hlubší, než jakou zaznamenává jakákoli kronika, kterou mohl nějaký člověk napsat.

Petr Vydra