V souvislosti s komunálními volbami jsem si vzpomněl, jak jsme se při práci na reportážích o piku s Apolenou jednou vraceli po zvlášť těžkém a smutném rozhovoru ve vyloučené lokalitě. „Já tak strašně nenávidím politiky,“ hlesla Apolena. Celkem jsem nemohl říct nic moc jiného než „já taky“. Kolem nás byla zanedbaná a beznadějná městská zástavba, mnoho let neopravovaná a plná naprosto frustrovaných lidí. Existenci státu připomínaly jen projíždějící policejní auta. V rychlosti si po cestě na autobus (v lokalitě MHD, jak taky jinak, nejezdí) připomínáme konec studie krysího parku od kanadského profesora psychologie Bruce Alexandra, „co když rozdíl mezi propadnutím a nepropadnutím závislosti je způsoben tím, zda vidíme svět jako náš park, nebo jako naši klec?“
Česká politika nedokáže na lokální ani celostátní úrovni extrémní chudobu koncentrovanou do vyloučených lokalit vnímat jako problém, který by se měl řešit ve prospěch obyvatel těchto míst. Chudoba ani propad do tak mizerných životních podmínek, že si to „většinová společnost“ ani nedovede představit, nebyly hlavním tématem komunálních voleb, tématem totiž nebyly vůbec. I když se řada koalic Pirátů a zelených, případně i některých místních stran a sdružení, snaží tyto problémy řešit i jinak než tím, že se za problém označí přímo lidi ve zbědovaných oblastech a politika je pak vůči nim jen pokračováním předsudků a nenávisti. Většina místních politiků ale sama sebe chápe jako štít před „problémovými oblastmi“, „nepřizpůsobivými“ a tak podobně, pořád dokola.
Výskyt drog je ve vyloučených lokalitách pochopitelně vyšší, daleko vyšší než ve stabilnějších a blahobytnějších oblastech. Čím chudší místo, tím víc drog. Drogy a nemoci jsou přímým důsledkem chudoby, stresu a nejistoty. Nejen v souvislosti s komunálními volbami je dobré si připomenout místa, kde podle údajů MPSV z roku 2015 žije více než 100 tisíc lidí. Selhávání současného společenského systému vidíme právě zde.
Pavel Šplíchal




Napsat komentář