COOLna

Jaké problémy řeší rodiče v dnešní době nejvíce?
Nejvíce si stěžují, že je děti neposlouchají, nechtějí doma pomáhat, všechno se jim musí říkat pětkrát, povinnosti jako by se jich netýkaly. Velký problém je agresivita: „Ten náš malý se hrozně vzteká, co s tím máme dělat? Kouše, štípe, řve.“ Když je v rodině více dětí, rodiče pořád dokola řeší nekonečné sourozenecké hádky a spory. Někdy je to na mrtvici. Učitelky ve školkách si pak stěžují, že děti neumějí mluvit a nejsou schopné se o sebe postarat, protože rodiče vůbec nechápou, že klíč ke spokojenému životu je samostatnost.

Tímto stylem tedy nevychováme samostatnou, sebevědomou bytost, jak tvrdí mnohé příručky.
Děti jsou jako malá jelítka, která čekají absolutní servis, protože jim máma doma dělá služku. To je naprostá katastrofa dnešní doby: uštvané mámy a jejich rozmazlené děti, které je neposlouchají. Co s nimi? Šup do školky! Pro mnohé rodiče je nejlepším řešením poslat je tam. Já se jim vlastně ani nedivím, protože koho by to s malým rozmazlencem doma bavilo? Na druhé straně to mají dnešní mámy na mateřské fakt těžké. Co chcete dělat v městském bytě? Babi s dědou jsou sto kilometrů daleko, partner od rána do večera v práci, vy jste ubitá stereotypem a nikde ani kousek zahrady. A ještě byste měla mít v pořádku vlasy a postavu, vařit s příběhem a být u toho šťastná. A k tomu drtivý tlak, který přichází ze sociálních sítí.

Co tedy rodiče dělají špatně?
Ze všeho nejhorší je příliš volná, liberální výchova. Vy svoji malou přece nechcete zbytečně omezovat. Neradi zakazujete. Věříte, že se na všem můžete domluvit. To všechno jsou samozřejmě skvělé principy, že? Jenže se to s nimi nesmí přehánět. Což se bohužel ve většině rodin dnes děje. Z každého prdíku se dělá vědecká konference a donekonečna se řeší pocity. Rodiče tomu sice říkají volná výchova, ale já myslím, že jsou akorát bezradní. A zoufale nedůslední. Dříve nebo později se jim to vymkne z ruky a zbožští si svoje dítě: uvěří, že jeho přání a pocity jsou absolutně nedotknutelné a že mají hlavní povinnost je respektovat. Když tohle dopustíte, začne vám peklo. Pak potkáte matku, kterou tříleté dítě kope a u toho křičí, že je hnusná a že ji nenávidí. Psycholog se na to dívá a mamince poradí, aby se pokusila ještě poctivěji pochopit pocity svého dítěte. To je přece naprostý úlet.

Výchova předchozích generací byla sice možná až moc tvrdá, na druhou stranu byly děti lépe vychované. Doporučil byste tedy aspoň něčím se inspirovat v minulosti?
Když se podíváte zpátky do historie, dojde vám, že život byl sice hodně tvrdý, ale zároveň předvídatelný a dobře čitelný. V rodině panoval jasný řád a pravidla. Každý věděl, co má dělat. Všichni museli fungovat, uměli se semknout a tvrdě pracovat, protože cíl byl jeden jediný: přežít. Ovšem pro vztahy byl tento život strašně studený a tvrdý. Zbytečně neúprosný. Mně by se líbilo, kdybychom se opřeli o staré vzorce tvrdého života, ale okořenil bych je dnešní něhou a vlídností. Klíčem by mohla být „láskyplná hrubost“. To znamená, že se s dětmi zbytečně moc nemažete, spíše je zpevňujete, aby jednou byly samy schopny čelit životu. Ale zároveň je zabalíte do něhy. Každé dítě potřebuje moře něhy. A hned za tím pravidla a řád. Pak bude spokojené.

Záplava metod, knížek a názorů umocněná internetem je strašidelná. Řekl bych to tak: Všichni máme selský rozum, tak ho proboha používejme! Protože nejlepší rodičovství je přece intuitivní rodičovství. Jakmile se nám narodí dítě, příroda spustí programy, kdy nám vnitřní hlas říká, co je pro nás a naše dítě dobré a co ne. No a když si nebudete vědět rady, nechoďte na internet, ale běžte za svojí maminkou nebo tátou a zeptejte se, jak to dělali s vámi, když jste byli malí.

pedagog Marek Herman