COOLna

Senioři tvoří sociální skupinu, která je ve veřejném prostoru primárně definována tím, že její členové pobírají důchod. S dosažením důchodového věku tak mávnutím kouzelného proutku mizejí všechny společenské charakteristiky, které člověka provázely v jeho dosavadním aktivním životě, a stává se členem masy důchodců, kterou nezajímá nic jiného než slevy a to, kdo jim více zvýší důchod či poskytne levnější jízdné na vlak. Z takovýchto stereotypních zobrazení lze snadno získat pocit, že více na státu parazitují již jen neméně stereotypně zobrazovaní obyvatelé sociálně vyloučených lokalit. Respekt k stáří a jeho potřebám se na veřejnosti prostě nenosí.

Seniorům, jako jedné z největších a disciplinovaných voličských skupin, se dostává pozornosti vždy v době voleb, kdy jsou přemlouvání, aby nevolili levicové strany, nebo se dočkají moralizujících rad, že pokud budou volit strany slibující zvýšení důchodů, projeví se jako generační sobci, kterým je lhostejný osud jejich dětí a vnoučat. Ironické je, že bychom v současné době těžko hledali jinou sociální skupinu, která projevila během svého života takovou míru nesobectví. V devadesátých letech, kdy dnešní senioři byli na vrcholu svých profesních kariér, si utahovali opasky s Klausem, o desetiletí později pomáhali svým potomkům s tím, aby ti dosáhli na první hypotéky, a užívali si zároveň z plna hrdla neoliberálních reforem, samozřejmě ve jménu „našich“ dětí. Žijeme v době, kdy laxní přístup k otázkám řešení problémů klimatické změny je skutečným hazardem s budoucností právě narozených dětí, což zaznívá jen okrajově, a kdy žádná z politických stran nemá odvahu vyzvat k solidaritě vyšší příjmové skupiny, aby se alespoň zčásti zacelil rozval veřejných financí způsobený zrušením superhrubé mzdy. Za takových okolností je jakékoliv moralizování voleb seniorů projevem krystalického pokrytectví.

V našem přemýšlení o společnosti a ekonomice je dlouhodobě heroizována představa člověka ekonomického, jedince, který přísně racionálně směřuje své jednání k tomu, aby maximalizoval svůj osobní profit. Podobné uvažování je ale najednou ekonomicky úsporně žijícím důchodcům paradoxně zapovězeno.

Důstojný život seniorů by měl být jedním z nezpochybnitelných cílů každé hodnotově zdravé společnosti. Pokud jsou ale senioři částí politického spektra vnímáni jako ekonomická obtíž, nelze se divit, že ti dají svůj hlas tomu, kdo deklaruje zájem o jejich životní situaci. Ve společnosti, která mezigenerační solidaritu nepovažuje za hodnotu, lze takovouto volbu považovat za důkaz toho, že schopnost uvažovat racionálně s cílem maximalizovat svůj zisk naši senioři s věkem neztrácejí. A to je dobře. Nebo snad ne?

Mikoláš Sauer