Přemlouvali vás v agentuře, ať zůstanete?
Ne. To ani nemohou. Vědí, že při takových cestách jde o život a tlačit někoho do něčeho nemá smysl, protože to může dopadnout špatně. Fotoreportéři, mezi kterými jsem byla, opravdu umírají, nebo se zblázní. Sama jsem se občas ocitla na hraně a jeden můj kamarád, newyorský fotograf, se opravdu do léčebny dostal. Stejně jako já roky říkal, že s tím skončí, ale odkládal to, až ten tlak nevydržel a zhroutil se.
Jak velké riziko fotografové jako vy na cestách podstupují?
Situace se velmi zhoršuje. Bývaly doby, třeba při válce ve Vietnamu, kdy když jste měla helmu nebo vestu s nápisem Press, znamenalo to, že nebudete terčem. Za posledních deset patnáct let se to změnilo a naopak jsou fotografové a novináři jako magnet. Minimálně hrozí únos, protože působí lákavá vidina peněz. Vždycky to bylo rizikové povolání, ale fotografové a novináři měli určitou imunitu podobně jako třeba humanitární pracovníci a lékaři. To padlo. Teď je tou nejlepší cestou splynout s okolím a nevyčnívat.
Co dalšího se na práci fotografů během těch let změnilo?
Média prošla obrovskou proměnou, a tedy i fotografie. Spousta novin a magazínů zanikla, lidé nekupují tištěné věci, přesunuli se do online prostředí a redakce už neposílají fotografy na místa konfliktů. Důležitá je rychlost, proto se využívají fotky z mobilu od lokálních lidí. Kvalita šla dolů, na druhou stranu devadesát procent populace nerozezná dobrou fotku, takže to tolik nevadí. Díky technice se zjednodušila spousta věcí, ale zase pro začínající fotografy je to těžké, protože v redakcích, až na velké světové noviny a agentury, už fotopozice téměř neexistují. A to všechno vede až k absurdním situacím, kdy se v místech konfliktů setkáte s množstvím mladých lidí, kteří tam vyrazili fotit na klasické filmy.
Proč?
Chtějí se prosadit. Vrátí se do New Yorku, vyvolají fotky, uspořádají si výstavu pro pár známých, ale tím to končí. Když jsem o tom s jedním takovým klukem mluvila, říkal, že se fotky pokusí prodat. Ukázala jsem mu všechny ty fotografy kolem něj, že ti to během pár sekund rozešlou do světa a pak už to nikoho nebude zajímat. Trochu je chápu, je ale problematické, že riskují svůj život a ničí prostředí. V problémových oblastech je kvůli nim moc fotografů, místní lidé jsou naštvaní, nedůvěřiví a nechtějí se nechat fotit. Z válek se bohužel stává safari, snímků z nich je spousta, ztratily na síle, nikoho nezajímají a lidem v té oblasti nepomohou. Přitom je tohle všechno zbytečné. Dobrá reportáž a dokument se dá udělat kdekoliv, třeba na Jižním Městě, není zapotřebí začínat tam, kde jde o lidské životy.
Co vám práce reportážní fotografky dala do života?
Nic optimistického, především poznání, že neexistuje žádná spravedlnost. Že když bude člověk celý život dobrý, tak to neznamená, že za to bude odměněný. Tyhle iluze ve mně totálně padly, vlastně jsem přestala věřit v jakoukoliv spravedlnost a logiku, protože co je to za spravedlnost, když umírají malé děti, když existují národy, které po staletí trpí?
Alžběta Jungrová
COOLna 
Napsat komentář