COOLna

Problémem liberální demokracie v České republice není nedostatek liberálně a demokraticky smýšlejících občanů, ale to, že je zde mnoho až příliš liberálně smýšlejících občanů.

Liberální přístup lze charakterizovat heslem „žij a nech žít“. Na první pohled ryzí tolerance a zároveň svoboda.

Přičemž „žij“ znamená užívej si, nezatěžuj se tím, čím nemusíš, nepouštěj k sobě negativní energii druhých. Zároveň to znamená braň svá práva, neber na sebe dobrovolně povinnosti. Jde o společenský přístup – „not in my backyard“. V reálu to znamená, že se velmi kriticky vyjadřujeme k tomu, co politici na všech úrovních nedělají dobře, a vznášíme požadavky, co bychom chtěli zajistit, neobtěžujeme se ale zpravidla zamyslet se nad řešením, natož pak přispět k jeho realizaci. Tuto smutnou realitu výstižně popisuje publikace Karla B. Müllera Dobré vládnutí ve veřejném nezájmu. Z té je zřejmé, že akronym NIMBY (Not In My Back Yard) neplatí jen pro postoje při budování energetické infrastruktury. Výstižně obsah knihy shrnuje její anotace:

„Studie se zaměřuje na porozumění případům dobrého vládnutí v Česku. Autor zkoumal tři menší města a jejich politické představitele, kteří ve zkoumaném období prosazovali principy dobrého vládnutí. Na pozadí zkoumaných případů dobrého vládnutí se studie zaměřila nejen na výzkum politických elit, ale také na výzkum občanské veřejnosti, participace, demokratické legitimity a sociální integrity. Výzkum si kladl otázku, na jakých předpokladech závisí rozvoj a udržitelnost liberální demokracie a jak si v této souvislosti stojí česká společnost. Studie přináší důkazy o tom, že vysokoškolské vzdělání se v českých podmínkách často projevuje jako faktor posilující vlastní zájem. Vysokoškolské vzdělání posiluje občanské sebevědomí a asertivitu, nikoli však schopnost sebeomezení a smysl pro kompromis, ty jako by spíše snižovalo. Studie rovněž dokládá nesamozřejmý fakt, že udržitelnost dobrého vládnutí může představovat obtížnější výzvu než jeho samotné prosazení.“

„Nech žít“ se potom projevuje bagatelizováním extrémistických postojů, bez zamyšlení, jakou jejich míru ještě demokracie unese. Jakkoliv to není liberální, nelze nad vším mávnout rukou – ať si každý říká, co chce – a to právě v zájmu zachování demokracie. Nejlépe je to vidět u destruktivních dopadů dezinformačních kampaní na společnost. Přestali jsme rozlišovat sdělování názorů, které má být kryto svobodou projevu, a kladením jich na roveň prokázaným faktům. Mohu mít názor na to, jestli je hezčí mít romantickou schůzku u moře za přílivu, nebo za odlivu, ale ne na to, zda příliv a odliv souvisí s obíháním Měsíce kolem Země. Můžu mít názor na to, jestli cesta z Brna do Prahy po D1 je otravná, nebo dobrodružná, ale ne na to, že musím touto trasou ujet přes 200 km.

Jakmile začneme nahlížet na prokázaná fakta jako na něco, na co můžeme mít názor, tedy na něco, co je subjektivně proměnné, ztratíme jako společnost ukotvení a v následném chaosu už nezbude než čekat na společenský kolaps.

Vidíme to v přímém přenosu dnes a denně. Otázkou je, zda se s tím dá něco dělat nebo si jen povzdechnout, že přeci žijeme v době postfaktické.

Je pro nás důležitější názor tělocvikáře na účinnost vakcíny nebo statistická data, která prokazují, že očkování zachraňuje životy a významně chrání zdraví? Je pro nás více rozhodující názor souseda na to, jestli uprchlíci z válečných oblastí utíkají za penězi, nebo za záchranou života, nebo fakt, že v zemi, ze které prchají, denně umírají desítky lidí a zůstávají desítky sirotků?

Chci se ale vrátit k té části liberalismu, která říká „žij“. Jistě je důležité žít kvalitní život a vědomě směřovat ke kvalitnímu žití. Je ale iluzorní se domnívat, že si vybuduji kvalitní život jenom na svém dvorku bez ohledu na to, co se děje za plotem. Ve svém okolí jsme svědkem uzavírání velmi inteligentních, dobře situovaných, vzdělaných lidí středního věku nejen do svých sociálních bublin, ale také do svých domovů a zájmů. Nepolitických zájmů. Politiku považují za zdroj stresu, který škodí kvalitě života, a který je proto ze zdravého života třeba eliminovat. Vstup takových lidí do politiky, tedy do běhu věcí veřejných, se realizuje většinou jen jednou za 4 roky nebo za 5 let vhozením hlasovacího lístku v těch kterých volbách do volební schránky. Jako vzdělaní a uvědomělí lidé totiž volit jdou. Jenomže … jenomže volí bez toho, aniž by věděli, s kým mají mezi kandidáty tu čest (v průběhu uplynulého volebního období v rámci zachování duševního zdraví a domácí pohody přeci politiku nesledovali, ostatně většinou jde o tvrdě pracující jedince a nemají na takovou stresující věc ani čas). Vnímají ovšem společenskou atmosféru a tím i celkovou spokojenost nebo nespokojenost se současnou vládou a také pocity ohrožení nebo bezpečnosti ve společnosti. Pročtou poctivě politické programy, vyřadí evidentně nelogicky argumentující kandidující subjekty. A hlavně se podívají, jestli mezi nově kandidujícími nejsou jejich bývalí spolužáci, kolegové, profesoři z vysokých škol, odborníci v jejich oboru – pokud tam někoho takového najdou, „je vymalováno“. Uvažuje: Tento kandidát měl v oboru dobré jméno, tak mu to hodím, když už za ně kandiduje.

Rozhodnou se přesně tak, jak by se nikdy nerozhodli, kdyby kupovali auto, dům, vybírali školu dětem nebo se chystali měnit práci, kdyby se rozhodovali, kde podstoupit lékařský zákrok. Pokud jde o jejich dvorek, byli by obezřetnější. Tam by chtěli fakta.

Před časem jsem si říkala, že v zemi jájínků je dělání odpovědné politiky prakticky politickou sebevraždou. Možná by ale bylo lepší na jájínkovstí celé řešení postavit – je totiž faktem (ne pouhým názorem), že to, co člověk považuje za vlastní, na čem mu záleží, do čeho jednou investoval energii, čas a peníze, o to se stará. Takže „jen“ stačí lidi uzavřené do svých domovů a dvorků přesvědčit, že je jejich i to, co je za plotem. Ostatně i když do prostoru za svým dvorkem moc nechodí, tak do něj patří a, aniž si to uvědomují, tak i celkem dost do něj investují.

Petra Brodská, právnička se zaměřením na správní právo