Odborníci z oblasti přírodních věd reflektují společenský rozměr krajiny různými způsoby, krajina se dostala do veřejného diskursu právě díky nim. Namátkou si můžeme připomenout Václava Cílka, Josefa Fantu či Jiřího Sádla, kteří ve svých textech různým způsobem tématizují vztah společnosti a krajiny. Václav Cílek připomíná propojenost krajiny a lidského života: “Krajina je však víc – zcela reálný základ našich životů i po generace dotýkaný a proměňovaný kus země, který pro nás – její obyvatele – vždy byl předmětem zvláštní péče, úcty a obdivu.”
Pro Josefa Fantu je nedostatečné oceňování hodnoty krajiny důkazem toho, že člověk ke krajině vztah postupně ztrácí, vnímá vztah člověka ke krajině jako destruktivní. „Neexistuje zpětná vazba mezi člověkem a krajinou a povědomí, že krajina je přírodní a kulturní kapitál hodný systematické ochrany a péče, správného využívání a kvalifikované správy. Obecné povědomí krajiny jako kulturní hodnoty v České republice a veřejného zájmu, ve srovnání s řadou jiných evropských zemí, je na velmi nízké úrovni.“
Naopak Jiří Sádlo vztahu člověk – krajina připisuje hodnotově neutrální povahu, mluví o krajině jako o „interpretovaném textu“. Doslova píše: „Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu.“ Toto pojetí se blíží konceptu krajiny tak, jak je pojímán a využíván k výzkumu v sociálních vědách.
Filozofka Anna Hogenová poukazuje na neoddělitelnost krajiny od člověka, když usuzuje, že “krajina a člověk jsou jedním celkem, nikoli dvojím. Přesah těla do polí, luk a lesů je analogický transcendenci myšlení a cítění do smyslu celku, přesah těla nekončí krajinou, ale dosahuje až do kosmu.”
Současné sociální vědy přistupují ke krajině zejména v duchu sociální konstruktivismu, tedy chápou krajinu jako koncept založený na oboustranné interakci jedince či sociální skupiny a jejich prostředí. Pojem „prostředí“ jako objektivní kategorii je však nutné oddělit od pojmu „krajina“ jako kategorie subjektivní. Do krajiny vstupuje člověk jako její spolutvůrce ve smyslu vnímání a interpretace, krajina je s lidmi a jejich identitou a porozuměním okolnímu prostředí propojená. Na druhou stranu je důležité nepodlehnout ve výzkumu krajiny přílišnému subjektivismu, představě, že krajina existuje čistě jen v myslích lidí, stále je třeba mít na paměti, že krajina má i svůj čistě materiální aspekt. Toto dobře formuluje etnolog Přemysl Mácha, když píše: „Krajina vyrůstá z objektivní reality skrze subjektivní interpretaci intersubjektivně konstruovaných významů přisouzených vybraným prvkům objektivního prostředí. Krajina je subjektivní kategorií prostředí.“ Krajina je tedy odrazem sdíleného lidského porozumění okolnímu prostředí.
Představa „zemědělcovy lásky ke krajině“, která se z dnešního pohledu snaží reflektovat vztah minulých generací zemědělců k půdě, je sporná. Zemědělská krajina vznikala vždy jako vedlejší efekt hospodaření, a do značné míry představovala agresivní vztah k divoké přírodě, který je vlastní zemědělcům v celé jejich historii, mění se pouze okolnosti tohoto vztahu. Zatímco v minulosti dominovala snaha udržet úrodnost půdy pro budoucí generace vlastníků, dnes v převládajícím průmyslovém zemědělství na pronajaté půdě není na zachování úrodnosti kladen důraz.
Budoucnost krajiny a její schopnost vyrovnat se úspěšně s dopady klimatické změny do značné míry závisí na tom, jak rozumí krajinným funkcím a hodnotám společnost.
Jana Stachová
COOLna 
Napsat komentář