Sleduji nezadané přátele v mém věku, jak stále něco zkouší, jak žijí střídavě v naději a ve zklamání, a občas si říkám, že nejlepší čas na navázání celoživotního vztahu máme možná už na střední škole. Jako bychom se v té době a v tom věku seznamovali podle jakýchsi základních kritérií. Pohled na druhé nemáme ovlivněný představami a podmínkami, neřešíme peníze, úspěch, společné zájmy, ale prostě líbíš se mi, voníš mi, bavíš mě. A možná tohle je ve vztahu to hlavní. Idealizuji si to, nebo na tom něco je?
Najít partnera na celý život můžeme v dospělosti kdykoliv. V adolescenci a mladé dospělosti je to podle mých zjištění naopak problematičtější. Hlavně kvůli tomu, že ještě sami nemáme dořešený vztah se sebou. Jak říká psychoanalytik Erik Erikson, ještě nemáme hotovou identitu. Optimální věk je někdy po pětadvacátém roce. To už jsme si pár vážnějšími vztahy prošli, víme, co chceme, co nebo koho nechceme. A potvrzuje to statistika: z výzkumů víme, že ti, kteří uzavřou manželství do pětadvaceti let, jsou rozvodem nejohroženější. Pak ta pravděpodobnost rozpadu manželství s věkem klesá nebo zůstává stejná. V západním světě je teď celkově mírný pokles rozvodovosti a vysvětluje se to i rostoucím věkem v době uzavírání sňatku. Být starší ženich či nevěsta je tedy asi výhoda.
Čím starší, tím lepší ale asi neplatí…
No, to jistě ne. Později zase hrozí, že si jako single na samotu moc zvyknu. Nebude se mi chtít do mého světa pouštět vetřelce, co mi doma bude dávat věci na jinou poličku a mnoha dalšími způsoby mě omezovat. Po třicítce máme už dost jasnou představu, jak chceme žít. Na život ve dvou někdy možná až příliš přesnou a pevnou.
Jenže těch zrad a zklamání vidíme kolem sebe tolik…
Proto neříkám, že to je nějaká nutnost se dneska brát. Chápu úplně důvody lidí, jejichž rodiče se třeba neustále hádali, a oni si možná jako děti vlastně tak trochu přáli, aby se tenkrát už konečně rozvedli. Těm se to pak pochopitelně nechce opakovat.
Já mám osobní zkušenost, že dokud nás konflikty nedonutily úplně přehodnotit vnímání „mých a tvých“ peněz, byl to jeden z nejčastějších spouštěčů hádek.
Ano, souhlasím, taky myslím, že je fajn pro člověka to rozdělení peněz ve vztahu nemuset řešit.
Vyřešit tohle, tedy oddat se důvěře, pustit část ega, je myslím postup do vyšší, klidnější a bezpečnější úrovně vztahu. Jaké další oblasti by si lidé měli během prvních let uspořádat, přehodnotit, vyříkat, aby neskončili v předvídatelných konfliktech?
Jde hlavně o to, jaký nárok na sebe bude mít člověk s příchodem dítěte. Byť si to hodně mladých, kariérně úspěšných lidí před jeho příchodem dneska myslí, tak to opravdu nefunguje tak, že ke všemu, co dělám – práci, koníčkům, zábavě, seberozvoji a partnerskému vztahu – prostě jen přihodím dítě jako další položku. Malé dítě je totiž tak velká položka, že nutně budu muset někde ubírat. Není to práce na plný úvazek, ale na dva plné úvazky, kterou u nás zpravidla vykonává jenom matka. Podívejte se na dětská hřiště, není divné, že tam jsou téměř výhradně ženy? A tady je to partnerství fakt podpůrné, když se tím alespoň jeden z partnerů realizuje, vybodne se dva roky na práci a je s dítětem. Žádnou kariéru, snad vyjma profesionálního sportu, fakt neohrožuje to, že zůstanu doma s dítětem, když je malé. Ale když to tak ani jeden nemají, vznikají velké konflikty, tahanice o čas, kdo kdy s ním bude, kalendář jako minové pole…
Co se těm dvěma děje uvnitř?
Může se ozývat první odcizení, pocity toho, že mi ten druhý vůbec nerozumí. Jeden tráví den v práci, druhý je celý den doma. A byť se tohle někdy vysvětluje genderově, ten pocit nepochopení vzniká z toho, v jaké jiné situaci každý z těch partnerů je. S pohlavím to nemá nic společného.
Má to řešení?
Téhle situaci pomůže, když muž pochopí, že po příchodu z práce domů tam už nenajde klid jako dřív. A nevyřeší to tím, že bude trávit hodně času na záchodě s mobilem. Prostě odpočinek musí hledat jinde, ne spočinutím v křesle nebo náruči partnera, ale s přáteli, ve sportu, v cestě domů z práce, kterou si třeba nějak ritualizuje, nebo třeba v sobě. A opačně: je fajn, když žena muži vyjde vstříc v tom, že mu po návratu z práce dá aspoň čas na to, aby se usebral, začal být ready na domácí šichtu s dítětem. Pár se tímhle vyhne podnětům v nejčastější čas partnerské hádky.
Proč je tím kritickým časem návrat z práce?
Oba jsou po celém dni už vyčerpaní a navíc mají hlad, ještě si nestihli dát večeři. Nezdá se to tak významné, ale hlad s sebou nese podrážděnost a snižuje schopnost ovládat se. No a pak je tu samozřejmě spánková deprivace, která si vybírá daň například i oslabením libida. To také usnadňuje vyhrocení konfliktních situací.
Z mého pohledu ale není podstatné, jestli muži chodí, nebo nechodí na rodičovskou. Žádoucí je jejich větší zapojení do péče o děti. Pro dítě je lepší, když o ně aktivně pečují dva. Každý má trochu jiný styl, různou citlivost na jiné potřeby dítěte. A tahle pestrost je pro vývoj výhodná. Dítě se tak učí vyrovnávat se se světem dvěma různými způsoby. A vedle toho je také dobré, aby si primární pečovatel, tedy v drtivé většině matka, trochu odpočinul. Aby maminka měla alespoň hodinu denně opravdu volno, jinak jí z toho, lidově řečeno, začne hrabat.
Dobré partnerství má pozitivní vliv na fungování srdce, nižší výskyt duševních onemocnění nebo třeba imunitní systém. Je to samozřejmě částečně způsobeno selekcí těch lidí, kteří do manželství vstupují – zdraví lidé jsou atraktivnější, a tak je pravděpodobnější, že vstoupí do manželství. Zároveň ale z výzkumu víme, že kvalita partnerského vztahu má přímý dopad na zdraví. Například podle jedné metaanalýzy se vliv partnerských vztahů na zdraví vyrovná efektu dobrého stravování nebo pravidelného cvičení. Takže vedle sportu a zdravého oběda by si každý měl do svého diáře připsat pravidelně něco jako vztahové fitko: vzít třeba manželku na večeři.
psycholog Petr Kačena
COOLna 
Napsat komentář