COOLna

Většina západních zemí má progresivní systém zdanění a má pro to dobré důvody. Česká debata s daňovou progresí naopak zachází jako s utopií.

Když na začátku roku 2017 přišla tehdejší ČSSD s návrhem na znovuzavedení progresivní daně z příjmů, strhla se obrovská kritická odezva veřejnosti, médií i veřejně exponovaných osobností. Padala klasická slova o trestání úspěšných, závisti, komunismu a přerozdělování. Vláda Bohuslava Sobotky, vyčerpaná spory s prezidentem Zemanem i koaliční spoluprací s hnutím ANO Andreje Babiše, během několika dní svůj plán na zavedení progrese do českého daňového systému zase rychle stáhla. I někteří prominentní členové ČSSD jako Vladimír Špidla to zpětně hodnotí jako počátek úpadku české sociální demokracie, který vyvrcholil vypadnutím této strany z parlamentu.

Na celé této epizodě z roku 2017 se dobře ukazuje, jak rychle se na politické a ekonomické mapě překresluje situace. ČSSD se totiž chtěla v podstatě jen vrátit o dvanáct let dříve, kdy v Česku podobný systém fungoval, a to ještě za vlád premiérů Grosse a Paroubka. Tento v podstatě velmi krotký návrat k systému, který s mírnými úpravami fungoval od roku 1989, byl ale najednou rámován skoro jako návrat stalinismu. Nic asi rychlý posun české politické debaty doprava neilustruje lépe. Jak jsme se do této situace dostali a co jsou ty nejkřiklavější problémy českého daňového systému?

V prvé řadě není dobré progresivní zdanění zjednodušovat jen na odstupňování daně z příjmů fyzických nebo právnických osob do několika pásem. Progresivní daňový systém totiž může zohledňovat i slevy na daních, optimalizovanou daň z přidané hodnoty tak, aby tolik nezatěžovala nízkopříjmové občany, může se ale projevovat i zavedením daní z kapitálových příjmů, daní z majetku, případně zavedením principu progrese do odvodů pro sociální a zdravotní pojištění. Pro Česko tvoří příjmy z daní něco přes 34 procent HDP. Alespoň to tvrdí statistika OECD. I tady se ovšem jedná o čísla z roku 2020, tedy před zrušením superhrubé mzdy a dalším velkým snížením daní. Momentálně se tedy bude jednat ještě o procentuálně nižší částku. V rámci zemí OECD je to průměrný, až lehce podprůměrný výsledek.

Mnohem smutnější je ovšem samotná skladba daňového mixu České republiky. Nejvíce peněz český stát ročně vybírá na povinných odvodech zdravotního a sociálního pojištění, které navíc část veřejnosti často ani nepovažuje za daně. V letošním roce mají tyto odvody tvořit 38,8 procent příjmů státního rozpočtu, což je 626 miliard korun. Druhou největší příjmovou položku tvoří DPH (20 procent) a následuje spotřební daň (10,1 procent). Tyto tři daně tvoří takřka 70 procent všech příjmů státního rozpočtu, tedy více než bilion korun ročně. Oproti tomu daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob tvoří něco přes 14 procent příjmů státního rozpočtu (asi 230 miliard).

Zcela katastrofální pak je míra toho, jakým způsobem se do státního rozpočtu promítá vybírání majetkových daní. Ty netvoří ani jedno procento příjmů státního rozpočtu. Česká republika má podle všeho nejnižší příjmy z majetkových daní ze všech zemí OECD. V zemi, kde panuje relativní příjmová rovnost a poměrně velká nerovnost majetková, se jedná o alarmující zprávu.

„V tuto chvíli je zdanění příjmů fyzických osob z hlediska příjmů rozpočtu v podstatě marginální daň,“ říká k tomu ekonom Jan Bittner, bývalý ekonomický poradce někdejšího premiéra Sobotky a později také ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové. „Tato daň tvoří něco přes šest procent příjmů státního rozpočtu. V porovnání s jinými zeměmi je to opravdu málo,“ dodává Bittner a druhým dechem upozorňuje na vysoké daňové zatížení práce, a to včetně nízkopříjmových zaměstnanců. „Zároveň máme vyšší zdanění práce než okolní země, což je problematické hlavně v tom, že takzvané odvody do sociálního a zdravotního pojištění jsou silně degresivní. Odvody totiž platí i lidé s minimální mzdou. Stát dělá prostřednictvím příjmových daní všechno proto, aby takový člověk neplatil nic, ale skrze odvody ho nutí platit hrozně moc. Odvody zároveň tvoří násobně větší část příjmů státního rozpočtu,“ upozorňuje Bittner na problematické nastavení českého daňového systému.

Podle Bittnera drží příjmy českého rozpočtu nad vodou právě odvody, daň z přidané hodnoty a spotřební daně. „Zároveň jsou to ale také daně, které nejvíce dopadají na nízkopříjmové. Odvody způsobují, že velmi vysoce příjmoví mají nižší zdanění práce,“ upozorňuje ekonom na paradoxní aspekt českého systému daňových odvodů.

Pokud porovnáme příspěvky na sociální zabezpečení, čeští obyvatelé odvádějí v této oblasti poměrově nejvíce peněz ze zemí OECD hned po Slovinsku. „Systém daně z příjmů fyzických osob byl docela slušně nastavený ještě v roce 2005, před zavedením rovné daně a superhrubé mzdy. Existovala tady čtyři daňová pásma a nikdo si nestěžoval,“ připomíná Bittner prostý fakt, že progresivní danění bylo běžnou součástí porevoluční české reality minimálně do roku 2006 a do úspěšné kampaně ODS, Miroslava Topolánka a Vlastimila Tlustého o zavedení rovné daně.

Základním nástrojem, který v současnosti zavádí do českého daňového systému progresi, je sleva na poplatníka, která je pro všechny stejná a nyní činí asi 30 840 korun. Čím menší máte příjem, tím větší kus z vašich daní tato sleva ukrajuje. I tato sleva je stále příliš malá, a především se nepřeklápí do bonusu. To znamená, že při nízkých příjmech není možné slevu zcela využít a nevyčerpanou část slevy nízkopříjmoví od státu nedostanou formou negativní daně. Negativní daň ale stát daňovým poplatníkům vyplácí u slevy na dítě a stejným způsobem by se dalo postupovat i u slevy na poplatníka. To by samozřejmě stálo odhadem asi čtyři miliardy korun ročně navíc, ale zároveň by se jednalo o naprosto jasně cílenou podporu nejméně vydělávajících českých občanů. Mimochodem slevu na dítě máme jednu z nejvyšších na světě.

Z daňového základu je možné si také odečíst úroky z hypotéky. Toto opatření je opět silně degresivní, protože cílí primárně na vysokopříjmové. Ti mají hypotéky jednak častěji a mohou jich mít i více najednou, naopak nízkopříjmovým by zároveň skoro v ničem nepomohlo. Mají totiž tak nízké příjmy, že z nich není možné úroky z hypoték odečítat. A podobným způsobem je cílená i takzvaná sleva na manželku, která pro nízkopříjmové opět nepřináší žádné zásadní výhody. Pokud mají takoví partneři děti a uplatňují slevu na dítě, jejich daň už je dávno nulová a nemají z čeho tuto slevu odečítat. V obou případech se jedná o málo opodstatněné zdroje degrese daňového systému, kvůli nimž stát přichází o poměrně velké příjmy do rozpočtu.

Často slyšíme argument, že český daňový systém přece už progresivní je, protože od ledna 2021 byla zavedena 23procentní sazba daně pro lidi vydělávající měsíčně asi čtyřnásobek průměrné mzdy, tedy přes 150 tisíc korun měsíčně. Takových lidí je v Česku ale velmi málo a pokud už takové peníze měsíčně vydělávají, dokážou své příjmy ukrýt do jiných a méně zdaněných příjmů. Důležité je ale uvědomit si, že podobně vydělávající člověk už také nemusí platit poměrově vyšší odvody na sociálním pojištění, protože ty jsou od stejné příjmové hladiny zastropovány. A takový daňový poplatník může také využívat výše zmíněné slevy a snižovat svůj daňový základ různými dalšími způsoby. Nic takového u sociálních a zdravotních odvodů dělat nelze. Když se opět podíváme do statistik OECD, nejvyšší daně na nejvíce vydělávající občany má nastaveno Dánsko (55,9 procent), následuje Francie (55,4 procent) a Rakousko (55 procent). Česká „progresivní“ daň (23 procent) cílená na nejbohatší fyzické osoby je ve skutečnosti třetí nejnižší ze zemí OECD, a to po Maďarsku a Estonsku.

„Všechny západní systémy jsou progresivní. Česká daň z příjmů je také progresivní, má však jen tři daňová pásma, čímž je možnost progrese limitována. Degresi pak do systému vnáší zastropování odvodů na zdravotní a sociální pojištění, tedy takzvaných kvazidaní, a vysoká sazba DPH. Tak degresivní daňový systém najdeme jen ve východní Evropě a v zemích jako Rusko, Mongolsko a podobně,“ říká ekonom Petr Gočev. Ve východním bloku se v daňové oblasti vymyká snad jen Slovinsko, které se přibližuje západním standardům. Gočev se snaží vysvětlit, proč mají západní země progresivně nastavené daňové systémy. „Částečně je to i administrativní operace. Nízkopříjmovým domácnostem západní země nechávají příjmy nezdaněné, aby je nemusely vzápětí zase finančně podporovat prostřednictvím testovaných dávek,“ upozorňuje Gočev na poměrně zajímavý administrativní aspekt výhody progresivního zdanění. „V Česku to tak neděláme. Nejdříve těm lidem peníze vezmeme, a pak je nutíme žádat o dávky typu ,příspěvek na bydlení‘, jejichž získání je poměrně náročné a odrazující. Vytváří to zcela zbytečné administrativní náklady,“ dodává Gočev.

„Na Západě je ale progresivní zdanění mnohem častější ještě z jiného důvodu. Pro politické strany bez ohledu na jejich ideologii je výhodné zavést více sazeb daně. Lze matematicky dokázat, že lze vždy zvýšit počet daňových sazeb tak, aby většina poplatníků zaplatila na daních méně a vybrala se přitom stejná částka. Jinak řečeno, nízký počet daňových pásem znamená vysoké daňové zatížení nízko- a středněpříjmových domácností. Považuji za selhání českých levicových politiků, že se jim nepodařilo tuto okolnost veřejnosti vysvětlit a využít ji ve svůj politický prospěch,“ dotýká se Gočev traumatického bodu levicové politiky posledních několika let. Přitom vývoj nebyl od listopadu 1989 zcela jednoznačný a daňová degrese se do českého systému začíná výrazněji promítat až od roku 2006. „V devadesátých letech se navázalo na daňové sazby z minulého režimu a systém byl v oblasti daně z příjmů fyzických osob ještě relativně progresivní. Postupně se to odbourávalo, a naopak se zaváděla degrese,“ říká k tomu ekonom Gočev.

Současný daňový systém podle něj znevýhodňuje nízkopříjmové pracující, kterým se v podstatě ani nevyplatí pracovat. Lidi s nejnižšími mzdami podle něj poměrně razantně daníme, aniž bychom jim to něčím kompenzovali. „Abychom nemuseli více danit bohaté, raději přeneseme daňové břemeno na nejchudší,“ ironicky komentuje český daňový systém Gočev. „Lidé, kteří pobírají minimální mzdu, sice spadají do nejnižšího pásma s nulovou daní z příjmu, ale zároveň odvádějí třetinu své mzdy skrze odvody na sociální a zdravotní pojištění. Je to v civilizovaných zemích velmi nezvyklé, aby lidé s nejnižšími příjmy platili takto vysoké kvazidaně. Kde nic není, ani smrt nebere, ale český stát ano,“ dodává Gočev. Největší daňové břemeno ale podle něj dnes leží na lidech s průměrným platem.

Pro zavedení spravedlivého systému by podle něj bylo vhodné odbourat rozdíly mezi zdaněním zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Pro rozdíly ve výši zdanění mezi těmito dvěma skupinami podle něj neexistuje žádný racionální důvod. Systém by se podle Gočeva měl primárně sjednotit. Znamenalo by to, že OSVČ budou platit na daních více a zaměstnanci méně. Zrušit daňové rozdíly mezi OSVČ a zaměstnanci by podle něj bylo dobré i z důvodů akcentovaných pravicí, protože by se tím odbourala významná distorze na pracovním trhu. „Vznikla tady vrstva privilegovaných pracujících, kteří nemusejí platit daně a odvody v takové míře jako klasičtí zaměstnanci. Touto daňovou dotací jsou na trhu uměle udržovány OSVČ s nízkou produktivitou,“ uzavírá svou úvahu na toto téma Gočev. Podobnou míru daňového zvýhodnění OSVČ podle něj ve vyspělých zemích nenajdeme, a právě proto je tzv. švarcsystém specificky českým problémem. „Zaměstnanec s čistým příjmem X, odvede na daních a na odvodech několikanásobek toho, co odvede OSVČ se stejným čistým příjmem.“

Také ironicky glosuje nastavení českého daňového mixu, v němž hrají hlavní roli nepřímé daně jako DPH, spotřební daň a také odvody. „Existuje jednoduché ekonomické doporučení chudším a rozvojovým zemím. Pokud země nemá kapacitu vybírat přímé daně – což jsou především daně z příjmu a z majetku, má se zaměřit na daň z přidané hodnoty, spotřební daně a další nepřímé daně, které se snáze vybírají. Efektivně vybírat příjmové daně je totiž náročnější. V tomto ohledu se chováme jako rozvojová země,“ dodává ekonom Petr Gočev. Pokud chce stát efektivně vybírat příjmové daně a zavádět progresivní zdanění, musí podle něj mít rozvinutou infrastrukturu vybírání takových daní. „Skutečně nejbohatší lidé v Česku nemají ovšem příjmy ze závislé činnosti, ale kapitálové příjmy. Ty jsou zdaněny ještě méně nebo vůbec,“ poukazuje na závěr na jeden z nejpalčivějších problémů českého daňového systému.

Náš daňový systém zkrátka nereflektuje, že kapitál má tendenci se kumulovat, a v současnosti tento trend nabývá takových rozměrů, které už problematické jsou. Kapitál je v Česku ovšem daněn jen naprosto minimálně. Tím mám na mysli nejen nemovitosti, ale i příjmy z kapitálového majetku či korporátní daně,“ rozvíjí své myšlenky Maialeh.

Touto perspektivou je tedy otázka daně z příjmů fyzických osob jen jedna z položek, jejíž progresivní nastavení nebude pro celý daňový mix všespásné. Když ale mluvíme o progresivním daňovém systému, většina lidí si představí progresi právě v této oblasti. „Pokud by progresivní daň v oblasti příjmů fyzických osob měla mít nějaký významnější fiskální dopad, musela by být příslušná daňová sazba ve vyšších pásmech velmi vysoká, nebo by progrese musela začínat u poměrně nízkého základu daně.“ Nízko nastavené progresivní daně ale nejsou populární a jejich efektivita je sporná. „Představme si někoho, kdo se do Prahy přestěhoval z regionu, bere 50 až 60 tisíc, nic nezdědil, bydlí v nájmu, má rodinu. Z mého pohledu nepotřebujeme od takového člověka odčerpávat dodatečné prostředky do státní kasy. Ty zdroje leží někde úplně jinde.“

Také Maialeh se domnívá, že je v Česku pracovní nasazení příliš daňově zatíženo, což tlumí ekonomickou aktivitu. „Bylo by naopak potřeba se podívat na pasivní příjmy, kde se žádná ekonomická aktivita netlumí.“ Vysoké zdanění příjmů by podle něj dávalo smysl u lidí, jejichž měsíční příjmy překračují stovky tisíc korun. To bývají ale zároveň lidé, kteří už tyto příjmy dokážou ukrýt do jiných zdrojů příjmu. Mnohem větší fiskální význam by podle něj mělo danit kapitálové příjmy. Na tom by ovšem měla panovat mezinárodní shoda. „Jak dokládá například Gabriel Zucman, kapitálové příjmy lze poměrně úspěšně skrývat, proto by bylo vhodné mít alespoň celoevropské řešení. Mobilita kapitálu je vyšší než mobilita práce, ovšem daňové systémy tento nesoulad nereflektují dostatečně,“ vysvětluje Maialeh.

Pro úvahy o progresivním zdanění je podle tohoto ekonoma důležité si uvědomit, že akumulace bohatství má tendenci růst exponenciálně. „Pokud se díváme na rozdělení bohatství na tzv. Lorenzově křivce dle percentilu, v anglosaských zemích zpravidla pozorujeme jev, kdy nám úplně ustřeluje ta nejužší skupina nejbohatších, a tedy je smysluplné daňové zatížení směřovat tímto směrem, a to z toho důvodu, aby se naše společnost udržela alespoň na úrovni nerovnosti, která existuje nyní. V tomto ohledu se můžeme podívat na data ze Spojených států, protože tamní společnost je v tomto ohledu takovou laboratoří pro zkoumání nerovností. Ukazuje se, že čím vyšší příjem člověk má, tím rychlejší je tempo růstu takového příjmu. To pak nutně vede k prohlubujícím se nerovnostem a jediné, čím tyto trendy můžeme eliminovat, je skutečně výrazná progrese. Ostatně po válce přímo ve Spojených státech taková hyperprogrese existovala a daňové sazby překračovaly úroveň 90 procent.“

„Nám se ale aktuálně plody té produktivity koncentrují nahoře a samy od sebe se dolů nesesunou,“ doplňuje tuto úvahu Robin Maialeh.

Je důležité si uvědomit, že velké nerovnosti ve společnosti jsou neefektivní pro všechny. Bohatství by mohlo jít do infrastruktury, vzdělávání, veřejných služeb, zdravotnictví, rozvíjení obnovitelných zdrojů a energetické soběstačnosti, institucí sociálního státu, kulturních a společenských organizací. Neefektivita spojená s nerovností a nízkými daněmi může spočívat v tom, že například vysokopříjmoví rodiče svým dětem platí drahé školy a školky, aby se jim dostalo toho nejlepšího vzdělání, mohly mít výuku v angličtině a měly ty nejlepší pedagogy a pedagožky. Pokud by ovšem došlo k proporcionálně vyššímu výběru daní, které by se správně zacílily do těchto oblastí, mohli bychom takové vzdělání ideálně nabídnout všem dětem, včetně těch ze znevýhodněného sociálního prostředí, což by bezpochyby vedlo k vyšší efektivitě vynaložených prostředků.

Je jasné, že takovýchto cílů není možné dosáhnout ze dne na den, ale i toto může být výsledkem efektivněji nastaveného daňového systému v Česku. Protože jen skrze vzdělání a rozvoj co nejširších společenských vrstev se rozvíjí také celkový potenciál společnosti. Tyto prostředky však státní rozpočet může získat jen skrze přerozdělování bohatství, a tedy skrze progresivnější nastavení daňového systému. Pokud má být cílem pravicové politiky větší konkurence, která pohání společnost k vyšším výkonům, je sociální mobilita skrze vzdělávání jedním z nejdůležitějších faktorů. V opačném případě jde jen o rozvíjení elitní vrstvy společnosti.