COOLna

Čím je způsobena větší četnost lesních požárů v Národním parku České Švýcarsko?

Má to několik důvodů. Jednak ta lokalita leží v nadmořské výšce 200–250 metrů nad mořem, takže je zde teplé klima a relativně nízký srážkový úhrn. To by ale nestačilo, podobných míst máme v Čechách víc. Vzniku požárů také nahrává pískovcové podloží, které zadržuje málo vody a celý region velmi brzy po dešti vysychá. Dalším hendikepem je nepřístupný terén. Kdo tam nebyl, nedokáže si představit, jak komplikovaný terén to je. Rozlehlé pískovcové město, obrovské skalní věže, hluboké soutěsky, relativně málo cest pro těžkou techniku, spíš jen cesty pro pěší. Pak je tu velké množství jehličnatých lesů – smrky, případně borovice lesní a borovice vejmutovka. To je pozůstatek lidského vlivu, původní lesy byly spíš smíšené a dominovaly v nich listnáče jako např. buk. Působením člověka se velká část lesů změnila v borové nebo smrkové monokultury, které jsou velmi náchylné na požáry a dobře hoří. Kombinace všech těchto faktorů dělá z celé lokality ideální prostředí pro vznik velkých požárů.

My se nyní ocitáme v podmínkách, kdy požáry hrozí a budou vznikat, ať se budeme snažit sebevíc. Když přijde dlouhé období bez srážek a bude teplo, tak na jakémkoliv místě republiky, kde tomu budou podmínky nahrávat, vznikne obrovské riziko požáru. Kolegové z Ústavu pro výzkum globálních změn predikují, že stoupá počet dnů s vysokým požárním rizikem. Za posledních třicet let se tento poměr významně zvýšil.

Jak já sám vím z terénu a podle toho, co se ví o vlivu suchých stromů sežraných různým druhem hmyzu na vznik požárů, suché stromy riziko požáru nezvyšují. To, co na stromě nejsnáze hoří, je jehličí a slabé větve. Kůrovcem sežraný strom po roce, po dvou letech nemá žádné jehličí ani slabé větve. Zapálit takový stojící suchý strom je tedy velmi obtížné. Ale když bude vedle stát strom, který je sice živý, ale je ve velmi suchých podmínkách, trpí depresemi ze sucha, má relativně málo vody v asimilačních orgánech, tak takový strom začne paradoxně hořet výrazně snadněji.

Lesnictví je velmi konzervativní obor a změny se tam dějí velmi pomalu. To je dáno i způsobem, jak zde vlastnictví funguje, dlouhou produkční dobou, kdy lesníci, kteří stromy sázejí, nejsou ti, co je budou za sto let sklízet. Mezitím se vymění několik generací. Takže lesnický konzervatismus je veliký. Potom jsou tam i krátkodobé ekonomické zájmy, protože umělá obnova smrkem vždy byla nejlevnější a nejjednodušší. Přirozená obnova také vyžaduje určité schopnosti a úsilí. Ne všude byli lesníci ochotni pracovat s lesem tak, aby docházelo k jeho přirozené obnově.

Další problém jsou vysoké stavy zvěře, která decimuje velké množství přirozené obnovy. Ono se to nezdá, ale spárkatá zvěř, hlavně jelení a srnčí, případně i invazní druhy jako jelen sika, který řádí v západních Čechách, tak ti jsou schopni zlikvidovat obzvláště ve smrkových a borových monokulturách jakékoliv ostatní druhy dřevin, protože jim chutnají víc. Kombinace všech těchto faktorů vede k tomu, že se v mnoha lokalitách sází opět smrk a borovice. K určitému posunu však došlo a musíme doufat, že s pokračující klimatickou změnou se nové přístupy budou prosazovat víc a víc. Jinak příští generace čekají obrovské problémy.

I když tady velká kůrovcová kalamita proběhla, tak smrku máme stále hodně, a nebyla to rozhodně poslední kalamita. Je pravděpodobné, že v poměrně krátké době propukne nějaký další problém. Ať už to bude s jiným druhem hmyzu, nebo se suchem apod. Musíme se zkrátka připravit na to, že se takové události budou stávat stále častěji.

Miroslav Svoboda, ekolog lesa z České zemědělské univerzity v Praze