Děti se mohutně věnovaly nácviku základní civilizační dovednosti: jak zvládat tlak.
Vystresovaní jak pytlík v průvanu jsme přece v dnešní době všichni. Proč by děti měly v tomto kolotoči zůstat opodál? Ať se učí dospělosti.
Takže v osm ráno na ně čekala pětiminutová matematická rozcvička. Na čas. Zakleknout do bloků… Start! Kolik je 4 krát 7? Honem! 57 minus 34? Poď, poď, poď! Pozdě, blbečku…
Ty seš na matiku lempl, musíš si své zoufalství víc cvičit. Ty seš na matiku nadaný, musíš počkat na ostatní. Neruš.
Otevřete si všichni učebnice na straně 28.
V češtině si dnes, milé děti, napíšeme rychlodiktát, ze kterého vás zaručeně rozbolí hlava.
Když těch diktátů stihneme hodně, možná vám znechutíme rodný jazyk dřív, než půjdete na druhý stupeň. Říká se tomu „školní osnovy“.
Vážení, domácí úkoly jsou na škole ze všeho nejlepší.
Je jich najednou jak píšťal u varhan, často i na víkendy a nesmí se dělat v družině.
Pro sichr jsou do družin nasazováni agenti, kteří – v dokonalé kamufláži za tety vychovatelky – kontrolují, že domácí úkoly vydrží opravdu až na doma.
Takže ty blahodárné úkoly nakonec v kuchyni po večerech vyplňuje dítě s tvářemi v slzách a rodič s nervama v kýblu.
Zřejmě zamýšlený nácvik dovednosti „práce v týmu“.
Výsledek?
Škola se nám jako nevyvětratelný smrad zabydlela v celém privátním prostoru rodiny. Snídali jsme opravy z písemky, večeřeli malou násobilku.
Syn byl napnutý jak šráky, žena otrávená, já nasraný.
Zpruzená rodina = základ státu. Tak je to správné, tak to má být.
Podobnost slov „kázeň“ a „káznice“ je čistě náhodná a všechny osoby a děje v tomto článku bohužel velmi reálné.
Neviditelná ruka školy nás dál vedla jako zhypnotizované roboty, kteří mučili vlastního robotka ohranou mantrou: „Už máš úkoly?“
Vůbec se synátorovi nedivím.
Současné české školství je stále pevně ovládáno duchem, vlastně spíš už puchem Marie Terezie.
Její někdejší školská reforma byla samozřejmě velmi moderní, smělá a revoluční. Vo tym žádná.
Mimo jiné nahnala do škol spoustu materiálu, ze kterého těžila průmyslová revoluce.
Nové školy zajišťovaly v 19. století stabilní přísun gramotných a loajálních dělníků do továren. Tento systém se docela šikl i ve 20. století, jen dělníky postupně vystřídal úřednický stav. Nová doba.
Princip ale byl – a bohužel pořád je – stále stejný: dril, masová výroba, známkování.
Dnes se tomu možná říká „erudice, exploatace, evaluace“… jinak je to ale prašť jak uhoď.
Nebo spíš bodni jak píchni.
Pokud není dobré pro život, že bude škola k vašim dětem přistupovat jako k jedinečným bytostem… tak co tím dobrem vlastně je?
Být celý život lehce v křeči, moc si nevyskakovat, mít svý jistý a čekat, co vrchnost vymyslí?
Důstojnost a sebevědomí u nové generace nepovzbudíme tím, že je hromadně naženeme na učňáky a průmyslovky.
A to jen proto, aby se za deset let mohli uživit, až bude zase v ČR potřeba smontovat nějaké německé chladiče do korejských kár pro americký trh.
Když budou chodit přes týden do práce, kterou nenávidí, tak snad stihnou aspoň o víkendu být trochu šťastní.
Věřím tomu, protože v pátek večer se nalijí jak žok, takže přes šábes o sobě nebudou vědět.
Levný rum + víkend = největší zaměstnanecké benefity 21. století.
A v pondělí ráno půjdou bouchat do fabriky k pásu, zatímco své děti pošlou na jinou výrobní linku: do školy.
Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován!“ – napsal už ve 2. století Marcus Aurelius.
Ach, Marku, kdybys tu dnes žil… to by ses též opil.
Na českých ZŠ nyní působí 60 tisíc učitelů.
A pokud prošli tím akademickým strojkem, kde jim docenti a profesoři přednášeli své vzorce, metodiky, moduly, tabulky a teorémy… tak je jasné, proč je dnešní základka totálně mimo mísu.
K dokonání všeho je tu ten neuvěřitelný svrab, do kterého přichází mladí (a snad i nadšení) absolventi z pedagogických fakult.
Kdybych měl popravdě psát náborový inzerát pro učitelku/učitele, vypadal by asi takto:
Demotivující platové ohodnocení
Neexistující kariérní plán
Vzdělávací kurzy odtržené od reality
Společenský status blízký uklizečce zaručen
Osobní příplatek 200 Kč po dohodě s ředitelem školy
To vás to nadšení do pololetí brzy přejde. A do důchodu máte daleko.
České školství se už léta vaří ve vlastní šťávě.
A tohle změnit, to bude chtít dva kamiony plné blanických rytířů.
Spíš tři.
Otto Bohuš
COOLna 
Napsat komentář